Ochrana soukromí

Ekologický institut Veronica používá soubory cookies k zajištění funkčnosti webu a s Vaším souhlasem i k anonymnímu monitorování návštěvnosti našich webových stránek. Kliknutím na tlačítko „Souhlasím“ souhlasíte s využívaním cookies pro účely sledování návštěvnosti. Více informací o ochraně osobních údajů.

Logo Ekologický institut Veronica
Obrázek Ekologické poradny Obrázek časopisu Veronica Obrázek Centra Veronica Hostětín
Obrázek Ekologické poradny Obrázek časopisu Veronica Obrázek Centra Veronica Hostětín
CZ | EN

Víme, co nosíme?

Rubrika „ekologická poradna“ z časopisu Veronica. Zobrazte si všechny poradenské články.

Po stopách našich oděvů

Každý se chce v šatech cítit příjemně. Šaty musí padnout a slušet, pro mnohé z nás představuje oblečení osobní vizitku. Tím, co máme na sobě, sdělujeme, kdo jsme, k jaké skupině lidí patříme. Zamysleme se nad tím, co všechno s naší touhou být dobře oblečený může souviset. Každý oděv má svou minulost, současný i budoucí život, který se nedotýká jen jeho uživatele, ale mnoha dalších lidí a samozřejmě životního prostředí. Dopady nynějšího způsobu výroby, distribuce, údržby i likvidace oděvů jsou v mnoha ohledech negativní.

Environmentálně náročná výroba

Výroba oděvů začíná u textilních vláken. Už v této fázi se objevují první environmentální i sociální negativa. Textilní vlákna můžeme podle jejich původu dělit na chemická (viskóza, nylon, silon či polyester) a přírodní (bavlna, len, konopí či vlna). Výroba chemických vláken je oproti těm přírodním energeticky náročná a některá z nich (nylon či polyester) se vyrábějí z ropy, neobnovitelné suroviny.

Na druhou stranu nelze říci, že přírodní materiály jsou jednoznačně příznivější. Výrobní proces bavlny je sice oproti polyesteru asi třináctkrát energeticky úspornější, nicméně při jejím pěstování se vedle velkého množství vody na zavlažování používá až čtvrtina všech pesticidů spotřebovaných v zemědělství. Ty znečišťují půdu i vodu a mají na svědomí otravu mnoha lidí pracujících na plantážích.

Šetrnějším postupem pěstování bavlny může být ekologické zemědělství. Takto vypěstovaná bavlna získá přívlastek bio (někdy se užívá anglický výraz organic), zátěž životního prostředí toxickými chemickými látkami je oproti té konvenčně produkované až o 90 % menší. Biobavlněné oblečení u nás už najdeme v nabídce velkých obchodů s konfekcí.

Z hlediska náročnosti na vodu, potřeby chemického ošetření a pevnosti vláken se v porovnání s bavlnou jeví lépe len či konopí, kterým se daří i v našich klimatických podmínkách. S cílem omezit spotřebu ropy se v textilním odvětví šíří nové materiály, a tak si v České republice dnes můžeme koupit třeba šaty ze sóji nebo mikinu z bambusu. Výroba těchto látek je však spojena s velkou spotřebou chemikálií, vlákna vznikají složitým zpracováním přírodních bílkovinných polymerů.

Dalším způsobem, jak získat environmentálně příznivější materiál, může být recyklace použitých vláken. Ne vždy je ale recyklace efektivní cestou. Musíme zvažovat spotřebu vynaložené energie a výslednou kvalitu vzniklé textilie. Dobrým příkladem může být technologie recyklace polyesteru zvaná Eco circle®. Oproti výrobě nového materiálu se uspoří asi 77 % emisí skleníkových plynů a 84 % energie.

Zatěžující údržba

Více než doprava (oděvy často urazí tisíce kilometrů, než se dostanou do naší skříně) hraje z pohledu zátěže životního prostředí svou roli údržba. Dobře to lze ukázat na případu obyčejného bavlněného trička. Když jej vypereme dvacetpětkrát na 60 °C, pokaždé usušíme v sušičce a vyžehlíme, vypustíme do ovzduší zhruba 4 kilogramy skleníkových plynů. Pokud oželíme sušení v sušičce i žehlení a budeme místo na 60 °C prát na 40 °C, sníží se emise skleníkových plynů spojených s údržbou zhruba o polovinu.

Svou roli z hlediska zátěže životního prostředí hrají také čisticí prostředky, konkrétně délka jejich biologické rozložitelnosti a přítomnost fosfátů, které znehodnocují povrchové vody, v nichž se pak množí bakterie, sinice či řasy. Až do roku 2006 se u nás prací prostředky obsahující vysoké procento sloučenin fosforu běžně prodávaly. To se změnilo vyhláškou Ministerstva životního prostředí, která zakázala výrobu a prodej fosfátových pracích prostředků pro praní textilu. Prací prostředky obsahují také tzv. tenzidy. Jde o účinné látky usnadňující rozpouštění a odstranění nečistot z oděvů. Tenzidy by se neměly dostávat do nadzemních vod, proto je u nich žádoucí pokud možno co nejrychlejší biologická rozložitelnost. V roce 2006 provedl Zkušební ústav lehkého průmyslu Praha test patnácti pracích prostředků, které se profilují jako ekologické. Hodnocena byla jejich prací účinnost a biologická rozložitelnost. Výsledky testu lze najít na http://www.ekolist.cz/zprava.shtml?x=1930037.

Likvidace nebo second-handy

Život našich oděvů obvykle končí na skládkách či ve spalovnách a ani jedno řešení není ideální. První vede k rozrůstání skládek, při druhém se uvolňují těžké kovy a vznikají rakovinotvorné dioxiny a furany. Přitom jakákoliv forma dalšího použití oděvů znamená menší potřebu pěstování nebo výroby nových materiálů, a tím i menší zátěž pro životní prostředí.

V této souvislosti mnohé napadne koupě secondhandového oblečení, ani ta však není jednoznačně příznivá. Odložené oděvy často nezůstávají v místě sběru, jsou odváženy na prodej do zahraničí. Poptávka po nových oděvech se v místě odložení tedy nesnižuje. Obchod s oblečením z druhé ruky je zdrojem pracovních příležitostí v mnoha afrických státech, kde má tento typ zboží významný podíl na trhu, až 30 % celkové tržní hodnoty dovozu. Ten však likviduje místní oděvní průmysl a otázkou také zůstávají kulturní a sociální souvislosti této praxe.

Jak se tedy oblékat?

Existuje cesta, jak se oblékat s respektem k přírodě i lidem? Při jejím hledání nám mohou pomoci tyto tipy:

  1. Nedám se zlákat rychle se měnícími módními trendy. Raději koupím kvalitní oblečení, které mi vydrží.
  2. Chutná mi biojogurt i fair trade káva, tak proč nezkusit také bio a fair trade oděvy?
  3. Upřednostním oděvy, za nimiž stojí co nejnižší spotřeba energie, neobnovitelných zdrojů či toxických látek, například oděvy z konopí, lnu nebo z materiálů vzniklých zpracováním druhotné suroviny.
  4. Zabrousím do second-handů, ideálně s místním zbožím, navštívím bleší trh či bazar nebo oblečení směním s přáteli.
  5. Oděvy peru na nižší teplotu (30–40 °C) v ekologicky šetrném pracím prostředku a vyhýbám se aviváži. Naplním celý buben pračky.
  6. Suším prádlo volně na vzduchu, ušetřím tím spoustu energie, a když šaty dobře pověsím, často ani není třeba je žehlit. Bělím sluníčkem.
  7. Občas se trochu vyřádím, okoukané oblečení obarvím, potisknu, ozdobím, přešiji.
  8. Někdy je dobré stát se na chvíli opravářem – oblíbené kalhoty přeci jen tak nezahodím.
  9. Pošlu věci dál, věnuji je třeba charitě. Dle údajů Diakonie Broumov lze využít asi 80 % vysbíraného textilu. Využiji také sběrná místa a kontejnery na textil, jsou mimo jiné umístěny v některých nákupních centrech.
  10. Chci vědět, za co platím! Požaduji informace o materiálech a původu.
Autor/ka: Lenka Parkánová
Z časopisu Veronica č. 3/2009, rubrika „ekologická poradna“

Všechny poradenské články z časopisu Veronica

 nebo
 Kč
Logo Darujme.cz
   

© ZO ČSOP Veronica – aktualizováno 18. 3. 2024