Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Co to je a jak vzniká rašelina?

Rašelina je (v obecném smyslu) nerozložená organická hmota rostlinného původu. Když rostlina nebo živočich zemře, pustí se do jeho rozkladu velký počet menších i větších rozkladačů (od mikrobů po lišky) a postarají se celkem rychle o to, že z něj nic nezbude. To platí i o hromadě trávy, pokud ji necháte ležet volně na kompostu – po roce je jí mnohem méně, za pár let zmizí docela. Zkonzumují ji žížaly, houby, bakterie.

Uhlík projde různými přeměnami, nějakou dobu může být zadržen v tkáních a nakonec se ve formě oxidu uhličitého uvolní do atmosféry. Dá se říct, že uhlík doslova prodýchají. Z atmosféry si ho zase vychytají rostliny, zabudují do svých vlastních těl a podrží si ho až do dalšího kola rozkladu. Za těchto okolností je tedy uhlík v rostlinách vázán jen po dobu jejich života a po smrti je velmi rychle uvolněn do koloběhu.

Těžba a sušení rašeliny, foto Wojsyl, licence Creative Commons

Rašelina vzniká ve speciálních případech, kdy je rozklad odumřelých rostlin (a živočichů, ale jejich hmota je v rašelině zanedbatelná) nějakým způsobem zpomalený nebo docela zablokovaný. Tedy když se k mrtvým rostlinám nedostanou rozkladači, kteří by je prohnali přes svá těla a vypustili do atmosféry v podobě nějakých uhlíkatých sloučenin.

Poznámka pro úplnost a zvídavce: V případě rozkladu s dostatkem kyslíku – typicky přehazovaný a provzdušněný kompost – je finálním plynem oxid uhličitý (CO₂); v případě mikrobiálního rozkladu s nedostatkem kyslíku – typicky třeba bioodpad někde na dně skládky – je finálním produktem metan (CH₄).

K zablokování rozkladu dojde jen za specifických podmínek. V případě rašelinišť jde o kombinaci několika faktorů:

1. Vysoká hladina podzemní vody,
2. nízká teplota,
3. nízké pH (kyselé prostředí).

To vše velmi znepříjemňuje život rozkladačům a umožňuje hromadění nerozložených částí těl rostlin. A tedy i uhlíku, který během života vstřebaly z atmosféry.

Živé rašeliniště tedy funguje jako lapač (propad, sink) uhlíku, který je zde dlouhodobě vázán. A to navzdory tomu, že rašeliniště v jisté míře uvolňují metan (jako finální produkt rozkladu organické hmoty v prostředí s nedostatkem kyslíku). Výsledná bilance je v plusu – rašeliniště uhlík hromadí a drží. Toto zdržení může trvat roky, tisíce let, ale může dosáhnout až geologických časů, kdy nejstarší vrstvy jsou staré desítky tisíc let a na povrchu je stále živo a rašelina se hromadí. Rašelina je také jakýmsi předstupněm hnědého uhlí, které ale vznikalo za přispění opravdu dlouhého času, tlaku a teploty.

Rašeliniště jako extrémní přírodní klenot v ohrožení

Lidé potřebují definice, aby se nějak dorozuměli. Za „rašeliniště“ jsou považovány biotopy (lesní i nelesní), kde je trvale vrstva minimálně 20 cm nerozložené organické hmoty. Maximální mocnost rašelinišť je kolem 10 m bez ohledu na stáří - platí, že ani rašeliniště nerostou do nekonečna a hory z nich nebudou. Rašeliniště všeho druhu pokrývají asi 3 % povrchu Země a drží zhruba čtvrtinu celosvětového uhlíku vázaného v půdě (čísla se liší, ale jsou vždy obrovská).

Jedinečné nejsou jen v roli uhlíkových vysavačů, ale jde vesměs o unikátní biotopy.
Nabývají velmi rozmanitých podob: Patří sem jak pobřežní mangrovové lesy dýchající vzdušnými kořeny, vypouklá šumavská vrchoviště s jezírky nebo sibiřská tundra.

Rašeliniště mají neuvěřitelnou schopnost upravit si mikroklima pro svoji potřebu.
A to i při obrovské proměně klimatu. Důkazem jsou rašelinné ostrůvky na Šumavě, v Krušných horách i jinde – přežívají zde od konce poslední doby ledové, která tu zanechala pár jezer, něco bludných balvanů a rašeliniště.

Přesto mají současná rašeliniště – velká i malá – dost možná namále. Klimatická změna jim dává dost zabrat – zvyšuje se teplota (a roste výpar), někdy mají problém s udržením dostatečné vlhkosti, ta pobřežní mohou zaplavit oceány. Zhruba 15 % z nich je člověkem poškozeno přímo. Jde jednak o změny využití půdy, obvyklé je kolečko odvodnění + zalesnění nebo odvodnění + zorání, případně pastva. Některá ale mizí ze světa úplně – rašelina je pořád ve velkém těžená. Celkově mohou poškozená rašeliniště za zhruba 5 % člověkem způsobených emisí oxidu uhličitého.

Když se těží rašelina, lítá uhlík

Když je rašeliny hodně – na vhodných místech může dosáhnout mocnosti několika metrů – tam se ji vyplatí (nebo vyplatilo) těžit. Rašelinou se kdysi topilo, stlala se pod dobytek, ucpávaly se s ní škvíry. Dosud slouží při sušení sladu na whisky (dodává šmak, ne že by nebylo ve Skotsku čím topit), v nějaké se vykoupou lázeňští hosté. To jsou ale všechno drobné položky ve srovnání s těžbou pro použití v lesnictví, zemědělství a do zahradnických substrátů. Právě tam míří drtivá většina celosvětově těžené rašeliny. A jak je u řady komodit neblahým zvykem: Těží se někde, kde to není vidět (Ukrajina, Sibiř, ale i odlehlé části Kanady, Skandinávie) a používá se v rozvinutých zemích.

Základem těžby rašeliny dnes i kdysi je vysušení rašeliniště. Nebo přinejmenším radikální snížení hladiny podzemní vody – klidně o několik metrů. To zajistí síť odvodňovacích kanálů nebo podzemní drenáž.

Druhým krokem je odstranění stromů a keřů, těžba probíhá plošně. Kdysi se rašelina vyrýpávala ostrou lopatkou, dnes povrch strhávají (doslova frézují) obrovské stroje. Drcená rašelina na povrchu proschne, poté ji sesbírají další stroje a odvezou pryč. A tak pořád dokola, dokud rašelina nedojde.

Na několika místech se tak těží i u nás (výhradně firma Rašelina Soběslav), ale jde jen o dojezd na několika ložiscích, nová už nejsou otevírána. Proto se firma přeorientovala na těžbu v zahraničí a má „své“ plochy rašelinišť k těžbě, zejména na Ukrajině.

Z pohledu uhlíkové bilance se při těžbě rašeliny dějí tři věci:

1. Rašeliniště je odvodněné (základní podmínka těžby), nadbytek vody přestane tedy fungovat jako základní blokační mechanismus rozkladu a dosud uložený uhlík začnou mikroorganismy uvolňovat do ovzduší. To se děje přímo v ploše těžby, ale i mimo ni – nelze odvodnit jen „kousek rašeliniště určený pro těžbu“, jde o vodou provázaný systém. Z místa, kde se uhlík ukládal, se naopak ve velkém uvolňuje. A to i ten hodně starý, uložený tisíce let. Podobnost s fosilními palivy není náhodná.

2. Za druhé, rašeliniště je poškozené, často nevratně. Mizí docela nebo je silně degradované. Ztrácíme místa, která dokázala zdarma, efektivně a bez našeho přičinění ukládat uhlík. A to včetně lidské nadprodukce. Ta severská vinou teplejšího klimatu mají trochu problémy s vodou, ale zase díky delší vegetační sezóně více přirůstají. Ve výsledku zřejmě i v době klimatické změny ukládají ještě více uhlíku než dřív. Ale jak je jednou zničíme, nových se nejspíš nedočkáme. Cyklus je tedy o poznání kratší než u uhlí nebo plynu, ale rozhodně nejde o obnovitelný zdroj.

3. A za třetí: Rašelina na vzduchu nebo v běžné (nezamokřené) půdě mizí. Mikroorganismy ji rozloží na jednodušší látky a nakonec zmizí do atmosféry jako oxid uhličitý. Takže bez ohledu na to, kolik jí použijeme na vylepšení půdy na poli nebo v květináči, je nutné ji průběžně doplňovat.
   K tomu přičtěte výrobu a provoz strojů, dopravu tun rašeliny po trase Ukrajina-vaše zahrada, něco málo uhlíkových nákladů na míchání, balení a distribuci.

Těžba rašeliny pro lázeňské využití má při vší výše popsané bídě přece jen nějaké plusy. Těží se za mokra, vysušená je v lázeňství k ničemu. Rašeliniště tedy také dostanou zabrat, ale hlavní poškození rozsáhlým odvodněním je zde menší. Těžba rašeliny pro lázně probíhá obvykle někde poblíž – lázně vznikaly právě u zdrojů léčebných prostředků. Takové lázně v Třeboni dokonce dopravují rašelinu do lázní potrubím. Lázně také dobře vědí, že jsou na zdroji rašeliny existenčně závislé – bagr přestěhujete na nové ložisko, ale lázně nikoliv. A krom toho je možné rašelinu po použití (na koupele a zábaly) vrátit zpět na ložisko k regeneraci. Tam si nějakých deset let poleží a může jít zase do vany.

Opravdu ji potřebujete?

Rašelina má několik skvělých vlastností, proč si ji tak oblíbili lesníci, zemědělci a zahradníci.

• Vylehčuje půdu.
• Výborně jímá a drží vodu.
• Je to vlastně čistá organická hmota.

Mínusem je, že má nízké (kyselé) pH, což většině rostlin nevyhovuje. Výjimkou jsou borůvky, azalky, rododendrony a pár podobných zahradních exotů. Sama o sobě neobsahuje moc výživných látek, opravdu půdu jen zlehčí a zlepší zadržení vody.

Z těchto důvodů se prakticky nikdy nepřidává pouze rašelina, ale míchaný zahradnický substrát. Ten kromě rašeliny obsahuje půdu, písek, často kompost, hnojiva a nějaké látky na zvýšení pH, třeba mletý vápenec (což v praxi znamená další uvolnění CO2, tentokrát ze skal – vápenec je uhličitan vápenatý (CaCO₃) a v kyselém prostředí se vysráží na nějakou vápenatou sůl a při reakci se uvolní oxid uhličitý. Zkuste si to s kusem vápence nebo starší šnečí ulitou a octem. Ty bublinky jsou právě oxid uhličitý.).

V lesnictví nebo na polích nutnost používat rašelinu jen maskuje špatnou péči o půdu. Při správném osevním postupu a dostatečném přísunu kompostu nebo statkových hnojiv půda nepotřebuje umělé dodávky organické hmoty. Která se navíc – jako každá organická hmota v půdě – rozkládá a je nutné ji doplňovat. Směs kompostu, statkových hnojiv a zeleného hnojiva navíc dodá poli vše potřebné, oč je sklizeň připravila. Tedy i minerální látky, které rašelina postrádá.

V případě lesnictví je problém méně viditelný, protože ke „sklizni“ dochází až po desítkách let od sázení. Nicméně i zde nás dohání orientace na monokultury a odvoz nebo pálení prakticky veškeré dřevní hmoty. Tlející dřevo zadržuje obrovské množství vody a při rozkladu vylehčuje půdu a uvolňuje živiny pro další generaci. Zvenku dodávané substráty (nebo rašelinu) na to les nepotřebuje, jen je nutné dát mu tu možnost, aby se „pohnojil“ sám.

Stav lesů a polí ovlivníme jako jednotlivci jen málo. I když možnosti tu jsou: Ekologické zemědělství i udržitelné lesnictví mají své osvědčené postupy, ekoznačení a spoustu výrobků na trhu. Výběr je na nás.

Více možností máme na vlastní zahradě nebo v květináčích. Prevence nade vše, proto je nejlepší se vyhnout druhům, které to bez rašeliny nezvládnou. Typicky jde o rododendrony, azalky a stále oblíbenější kanadské zahradní borůvky. Bez nich se ale lze obejít, borůvky mohou elegantně nahradit muchovníky (zrají extrémně brzy, plodí hojně už od nepatrné velikosti a když dorostou do velikosti stromku, tak mají plodů ještě více).

Obvykle není na zahradě potřeba ani zahradnický substrát, resp. si ho můžete připravit sami podle půdy, kterou máte, a pěstovaných rostlin. Jak na to, vám rádi poradí v ukázkových Přírodních zahradách (kde je rašelina zcela zapovězená).

A pro studijní tipy jsme připravili celou brožuru Jak na přírodní zahradu (zdarma ke stažení).

Kam pro další informace:

• Přehled problému od IUCN (anglicky)
• O klimatu stručně neboli briefly (info od organizace Carbon Brief, anglicky)
• O rašelině, lidech a klimatu (info od organizace Carbon Brief, anglicky)
• Z. Urbanová: Šumavská rašeliniště a jejich mikrobiální společenstva (časopis Živa, v úvodu souhrn obecných informací o rašeliništích)
• Jak na přírodní zahradu (brožura Ekologického institutu Veronica zdarma ke stažení)
• Ekoznačení výrobků (včetně udržitelného zemědělství a lesnictví) (informace Ekologického institutu Veronica)

Podpořilo Ministerstvo životního prostředí, nemusí vyjadřovat stanoviska MŽP. Podpořila Nadace Veronica.

Jsou pro Vás informace užitečné? Přispějte na jejich další zkvalitňování.

 nebo

 Kč

Kategorie dotazů