Ing. Antonín Buček, CSc.

Ing. Kamila Florová

Ing. Helena Králová, CSc.

RNDr. Miroslav Kundrata

Ing. Jaroslav Ungerman, CSc.

Ing. Václav Čermák
Ing. Ivo Dostál
Ing.arch. Josef Kiszka
Doc. ing. arch. Jiří Lö w
Ing. Libuše Šamánková

Poděkování patří všem, kdo poskytli podklady, informace a konzultace ze zkušeností shromážděných na jejich pracovištích – okresním úřadům postižených oblastí, správám chráněných krajinných oblastí Beskydy, Jeseníky, Litovelské Pomoraví, Poodří, Bílé Karpaty, dále Agentuře ochrany přírody a krajiny, Ústřední povodňové komisi při MŽP, Ministerstvu financí, ekologickým a charitativním nevládním organizacím v ČR i v zahraničí a řadě spolupracovníků z okruhu Unie pro řeku Moravu, Veroniky a Nadace Partnerství, kteří k analýze přispěli svými postřehy.

Tato studie by nevznikla bez finanční a technické pomoci Nadace Partnerství, bez mimořádného grantu Charles Steward Mott Foundation a bez zázemí ZO ČSOP VERONICA. Na tisk zprávy a mapových příloh přispěla firma DAVAY, s.r.o., Brno.

Unie pro řeku Moravu, Panská 9, 602 00 Brno, tel. 42218354, fax:42210561, e-mail: veronica@ecn.cz

V létě 1997 postihly vodní toky na Moravě, ve Slezsku a ve východních Čechách katastrofální povodně, které přinesly dosud největší zaznamenané lidské a materiální ztráty, ale i vlnu solidarity. Následovala snaha vlády a odpovědných institucí o co nejrychlejší reakci nejen na humanitární potřeby postižených oblastí, ale i na realizaci nápravných opatření. Snaha o rychlé řešení však přináší nebezpečí uvolnění velkých částek peněz daňových poplatníků či majitelů povodňových obligací do opatření, která nemusí řešit příčiny katastrofických průtoků ani ochranu sídel, pokud nepředchází nezávislá analýza, široká diskuse a veřejný dohled.

Účelem studie je formulovat zadání k podrobnému a komplexnímu vyhodnocení povodní 1997, analyzovat a zhodnotit oficiálními institucemi navrhovaná protipovodňová opatření a předložit návrh alternativního řešení diferencované ochrany území proti povodním k maximálnímu omezení povodňových škod. Nebylo cílem, a není ani v možnostech ad hoc týmu zpracovat s tak omezenými prostředky a v krátkém čase podrobnou alternativní koncepci ochrany proti povodním. Naším cílem bylo podnítit variantní zpracování této koncepce, začlenění univerzitních pracovišť, přírodovědců, nevládních organizací aj. do pracovních týmů, uplatnění nových zahraničních přístupů a zkušeností a započetí široké diskuse o principech protipovodňové politiky.

Rozsah zájmového území této studie byl stanoven jako postižené části povodí Moravy a Odry na Moravě a ve Slezsku (viz mapová příloha č.1). Přes snahu zpracovatelů však byly pro povodí Moravy a Odry shromážděny nesouměřitelné podklady a informace (pro povodí Odry velmi podrobné informace o ploše povodí, průběhu povodně, možnostech retenčních prostor, ale minimum informací o vzniku povodňových vln, roli současných a plánovaných přehrad aj.). Proto je výstup v této fázi formulován tak, že návrh alternativního řešení diferencované ochrany území proti povodním je demonstrován na konkrétním příkladu povodí Moravy a Bečvy.

Seminář “Optimalizace řešení technických opatření na ochranu před negativními účinky povodní” pořádaný Katedrou zoologie a ekologie PřF MU Brno, VÚV Praha, pobočka Brno, Povodím Moravy a.s. dne 24.9.1997 v Brně, kde vystoupili RNDr. Kundrata s příspěvkem “Povodeň století. Chceme hledat odpovědi?” a ing. Buček s příspěvkem “Přirozené účinky říčních niv a jejich význam pro snížení povodňových škod”.

Konference “Povodně a krajina ´97” pořádaná Českým výborem ICID (nevládní organizace pro ochranu před škodlivými účinky vod) ve dnech 13.-14.11.1997 v Brně, kde byl přednesen společný referát ing. Ungermana a RNDr. Kundraty ”Funkční zapojení údolní nivy ke zvládnutí povodňových situací a vazby na její hospodářské využití i aspekty ochrany přírody a krajiny”, Unie pro řeku Moravu zde prezentovala postery ”Historické povodně na Moravě” a ”Revitalizace hraničního rakousko-slovenského úseku Moravy”.

Konference ”Budoucnost zatopených území” pořádaná Kanceláří prezidenta republiky, Francouzským institutem a francouzským velvyslanectvím v Praze a Českou komorou architektů, přednesen společný referát ing. Ungermana a RNDr. Kundraty ”Povodně, krajina a veřejnost”, prezentován poster k dílčím výsledkům grantu ”Analýza povodňových událostí v ekologických souvislostech”, konference formulovala hlavní směry řešení problémů ochrany proti povodním spolu s rozvojem postižených oblastí (otiskla Veronica č. 1/1998)

Ekovečer v Domě ochránců přírody “Povodně - příčiny, následky, škody”, pořádaný Unií pro řeku Moravu 18.3.1998

Uvedená tisková prohlášení jsou přílohou této studie (viz kapitola 12.3.).

Ve státním rozpočtu pro rok 1997 bylo na Program revitalizace říčních systémů (zaměřený na obnovu ztracené retenční schopnosti krajiny) plánováno 330 milionů Kč, které byly později kráceny o 100 milionů a na ochranu proti povodním bylo alokováno pouhých 25 milionů. Pro porovnání - provoz a rozvoj vodních cest stát přes podniky Povodí a ministerstvo dopravy dotuje 350 miliony.

Usnesením 415 z 10.7.1997 vláda rozhodla o povolání záchranářských sil, uvolnila finance ze státního rozpočtu a provedení dalších kroků potřebných ke zvládnutí situace.

Usnesením 416 z 16.7.1997 byl ministr Skalický jmenován zmocněncem vlády pro Program obnovy a rozvoje oblastí postižených povodněmi, byla přijata opatření v oblasti průmyslu, energetiky, obchodu, potravinářství, vodním a lesním hospodářství, obnovy toku energií, úhrady přímých škod na úrodě, obnovy dopravního spojení, škod na bytovém fondu, dotací na obnovu zásobování pitnou vodou, emise povodňových dluhopisů.

Dne 23.7. 1997  bylo přijato usnesení 439  k dalšímu postupu odstraňování následků povodňové katastrofy, kde bylo schváleno uvolnění 1,5 mil. Kč na radarové snímky postižené oblasti, uvolnění 600 mil. Kč na pokračování obnovy dopravní infrastruktury a poskytnutí návratné výpomoci do oblasti distribuce a výroby energie,  použití 250 mil. Kč ze zdrojů Pozemkového fondu na pomoc podnikatelským subjektům a protipovodňová opatření a 400 mil. Kč na zmírnění škod na plodinách a půdním fondu, použití financí Podpůrného garančního rolnického a lesnického fondu na půjčky pro obnovu postižených oblastí, poskytnutí 300 mil. Kč ze státního rozpočtu obnovu bytových jednotek, poskytnutí dotace 200 mil. Kč obcím na rekonstrukce školních budov apod.. Jednotlivým členům vlády bylo uloženo předložení zpráv o výši škod na úseku jejich resortů a jejich průběžnou aktualizaci.

Usnesením 449 z 23.7 1997 k restrukturalizaci lůžkového fondu v České republice ukládá prověřit a upřesnit restrukturalizační změny v okresech postižených povodněmi.

Usnesením 470 z 13.8.1997 byly uvolněny prostředky obcím na rekonstrukce komunikací a škol, výstavbu nájemních bytů, sanace bytových objektů, byl schválen program Rekonstrukce na podporu povodněmi postižených podnikatelů, Podpůrný garanční a lesnický fond byl zmocněn k poskytování půjček v rámci Programu obnovy po povodni.

Usnesením 489 z 20.8. 1997 ke zprávě o nasazení sil a prostředků složek Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany při záchranných pracích a likvidaci škod při povodních bylo schváleno posílení rozpočtů ministerstva vnitra a okresních úřadů (pro zabezpečení činnosti Hasičského záchranného sboru).

Usnesením 500 z 20.8. 1997  k postupu vyrovnání závazků zdravotnických zařízení vůči státnímu rozpočtu vláda posunula u nemocnic postižených povodňovou katastrofou splátkový kalendář.

Usnesením 536 z 3.9.1997 byla schválena mimořádná zálohová dotace na úhradu části nákladů na odstranění škod na majetku obcí sloužícího pro zdravotní a sociální účely, pro regulaci vodních toků, k výrobě tepla, rozvodu vody a plynu, opravy komunikací. Usnesení uložilo projednat s Evropskou investiční bankou poskytnutí půjčky 200 mil. ECU pro obce.

Usnesením 584 z 25.9. 1997 k návrhu státního rozpočtu na rok 1998 vláda vzala na vědomí možnost využití dalších finančních prostředků programu Phare na odstranění následků povodní a jejich prevenci

Usnesením 589 z 25.9.1997 byl schválen program Obnova (podpora oprav bytového fondu a sanace sesuvů půdy) vč. finančních prostředků.

Usnesením 591 z 25.9.1997 bylo ministru životního prostředí uloženo předložit ”Analýzu příčin vzniku povodní a fungování systému řízení  protipovodňové ochrany včetně návrhů preventivních opatření k  budoucímu snížení rizik a následků průchodu velkých vod” v novém termínu 30. 9. 1997.

Usnesením 605 z 1.10.1997 bylo vzato na vědomí, že je možné za zničené pozemky poskytnout pozemky náhradní.

Usnesením 606 z 1.10.1997 byl rozšířen program Rekonstrukce i na podniky s 250 a více zaměstnanci.

Usnesením 662 z 22.10.1997 byla stanovena možnost věnovat prostředky FKSP rozpočtových a příspěvkových organizací jiným organizacím se stejnou působností.

Usnesením 663 z 22.10. 1997 bylo ministru zemědělství uloženo předložit ”Návrh transformace akciových společností Povodí Vltavy, Povodí Ohře, Povodí Labe, Povodí Moravy a Povodí Odry do formy státního podniku” spolu s výčtem a analýzou všech druhů nákladů v novém termínu 31. 3. 1998.

Usnesením 685 z 29.10.1997 byla provedena rekapitulace povodňových škod, zdrojů a výdajů na jejich řešení a bylo schváleno účelové posílení rozpočtových kapitol o 159,6 mil. Kč,  uvolnění 154,2 mil. Kč na odstranění škod na nemovitém nepojištěném majetku státu, uvolnění 30,5 mil. Kč obcím na odstraňování škod na školských zařízeních, uvolnění 48,3 mil. Kč na náklady sborů dobrovolných hasičů, použití 45,5 mil. Kč na vysoušecí zařízení.

Usnesením 745 z 26.11.1997 k analýze příčin vzniku povodní a fungování systému řízení protipovodňové ochrany a k návrhům preventivních opatření k budoucímu snížení rizik a následků průchodu velkých vod vláda souhlasila s uvolněním částky 40,4 mil. Kč na projekt ”Vyhodnocení povodňové situace v červenci 1997”, který má být ukončen v červnu 1998..

Usnesením 746 z 26.11. 1997 byla vzata na vědomí zpráva o důsledcích povodňové katastrofy v roce 1997 na vodohospodářských zařízeních a byl přijat program obnovy vodních toků s finanční potřebou 1 845 mil. Kč v roce 1998 (1 200 mil. Kč na obnovu toků a vodohospodářských zařízení podniků Povodí, 180 mil. Kč na obnovu drobných vodních toků a vodohospodářských zařízení ve správě Státní meliorační správy, 370 mil. Kč na obnovu vodních toků v lesích a intravilánech včetně vodohospodářských zařízení ve správě LČR,  95 mil. Kč na obnovu zásobování pitnou vodou).

Usnesením 795 z 10.12. 1997 bylo rozhodnuto o zabezpečení finančních prostředků k analýze příčin vzniku povodní a fungování systému řízení protipovodňové ochrany a k návrhu preventivních opatření k budoucímu snížení rizik a následků průchodu velkých vod.

Usnesením 53 z 2.2. 1998  vláda souhlasila se sjednáním Smlouvy o záruce mezi Českou republikou a Evropskou investiční bankou za úvěr na projekt na odstranění škod způsobených povodněmi.

Usnesením 72 z 9.2.1998 vyjádřila vláda nesouhlas s návrhem zákona o Státním fondu pro ochranu před živelnými pohromami.

Usnesením 140 z 2.3. 1998 bylo rozhodnuto o změně usnesení 416 (k postupu odstraňování následků povodňové katastrofy v červenci 1997 a o jmenování zmocněnce vlády pro formulaci, koordinaci a realizaci Programu obnovy a rozvoje oblastí postižených povodňovou katastrofou).

Na svém zasedání 18.3.1998 se vláda rozhodla uvolnit až 100 mil. Kč. na zlepšení hlásné a radarové předpovědní povodňové škody. Byly také projednány způsoby řízení protipovodňové ochrany s návrhy možného snížení rizik a následků záplav. Počítá se při tom s možnou nápravou škod

povodňové katastrofy do roku 2000 (existuje poměrně detailní harmonogram akcí směrovaný na jednotlivé okresy).

MŽP přísluší ústřední řízení ochrany před povodněmi a výkon dozoru nad ní (ústřední řízení záchranných povodňových prací, pokud je provádějí sbory požární ochrany, přísluší ministerstvu vnitra ve spolupráci s Civilní obranou ČR).

Přijetím novely kompetenčního zákona 272/1996 Sb. došlo k velkým pochybnostem, jestli je MŽP i nadále ústředním orgánem státní správy vodního hospodářství (včetně ochrany před povodněmi) nebo jestli přešla většina jeho kompetencí na MZe. Dne 5.6. 1997 vydala obě ministerstva společnou tiskovou zprávu, podle níž bude MŽP i nadále zabezpečovat funkci ústředního vodohospodářského orgánu a MZe je ústředním orgánem pouze pro hospodářské činnosti, tzn. hlavně pro řízení a.s. Povodí. Přesto není situace úplně jasná a některé státní orgány vykládají právní normy v rozporu s tímto společným prohlášením.

9.10.1997 připravilo MZe pro jednání vlády materiál ”Základní principy v oblasti ochrany proti škodlivým účinkům vod do roku 2002 a na další období”, kde se v rámci investičního programu ”Povodňová prevence 1997” navrhují investiční akce (výstavba nádrží a poldrů) s orientačními náklady 22 mld. Kč a 600 mil. Kč na průzkumné a projekční práce. Navržené investiční akce vycházejí ze zastaralé koncepce Státního vodohopodářského plánu, bez vyhodnocení zkušeností z povodní 1997.

Již v srpnu 1997 byla dokončena vstupní studie ”Souběh povodňových a plavebních úprav v povodí Moravy a Odry”, jejímž objednatelem bylo Ministerstvo dopravy ČR a zpracovatelem Vodní cesty, a.s. Praha. Studie předkládá možnosti zvládnutí povodňových průtoků plavebním kanálem Dunaj - Odra - Labe ve trase známé z dřívějších návrhů s pomocí navrhovaných suchých poldrů, argumentuje dvojí účelovostí vynaložených investic (vybudováním vodní cesty a zabezpečením ochrany proti povodním), manipuluje s chybnými povodňovými objemy a kulminačními průtoky.

Při únorovém oficiálním setkání českého a polského premiéra byl prezentován záměr na splavnění Odry do Ostravy, včetně vybudování nádrže u Ratiboře v Polsku jako protipovodňového opatření. Podklady k mezivládním jednáním pochází z MDS, kde byly zpracovány bez spolupráce s MŽP.

V rámci vládních úsporných opatření (tzv. balíčky) v první polovině roku 1997 ČHMÚ propustil část svých pozorovatelů a zrušil 10% měřících stanic včetně významné srážkoměrné stanice na Pradědu (to se projevilo zejména na Moravě, kde byla měrná síť původně hustší). Dne 4.7.1997 vydal ČHMÚ první upozornění na očekávaný výskyt silných a trvalých srážek, další varování vydal 5. a 6.7, kde již byly očekávané srážky daleko vyšší a územně upřesněné a také bylo upozorněno na výrazné vzestupy průtoků v tocích a dosažení stupňů povodňové aktivity a během celé povodně prováděl její monitorování a měření průtoků vody. ČHMÚ vydal několik hydrometeorologických zpráv o srážkové situaci a vyhodnocení odtokové situace v červenci 1997 v povodí Odry, Bečvy a Moravy (postupné upřesňování dat).

Klíčovou roli v organizování pomoci obyvatelům území postiženého povodní sehrály okresní úřady. Na základě vládního usnesení byly na postižených okresech ustaveny referáty obnovy. Okresní úřady v postižených oblastech vydaly v souladu se zákonem Zprávy o průběhu povodně. Obce pro svůj obvod zabezpečovaly a organizovaly hlásnou službu (hlásná povodňová služba varuje obyvatelstvo v místě povodně a v místech ležících níže na vodním toku, upozorňuje povodňové orgány, předává zprávy apod.), okresní úřady a správci vodních toků se účastnily hlásné služby podle povodňových plánů. V současné době se obce většinou zabývají vyhodnocením technických příčin záplav 1997, jejich dopadem na územní plán, příp. samy přicházejí s koncepcí a realizací protipovodňové ochrany obcí.

Na řešení povodňové situace byly nasazeny jednotky požární ochrany ze všech 77 okresů republiky a některé jednotky záchranných sborů podniků. Celkem bylo v období 6.-22.7. nasazeno 27763 profesionálních a dobrovolných hasičů. Okamžité nasazení hasičských sborů a jejich obětavá činnost v průběhu povodní nesporně významně přispěly k záchraně lidských životů a ke zmírnění škod na majetku. Hasiči byli první na místě, často to byli oni, kdo informovali o průběhu povodně a v celém průběhu povodňové katastrofy poskytli nesčíslné množství příkladů nezištné solidarity při pomoci ohroženým a postiženým lidem. Nedokonalé technické vybavení nahrazovali obětavostí a osobním nasazením. Výsledky aktivit hasičských sborů jasně dokumentují užitečnost a nepostradatelnost samosprávných nevládních neziskových iniciativ nejen při řešení katastrofálních situací. Vláda teprve 29.10. schválila financování nákladů hasičských sborů vzniklých během povodní.

Výzkumný ústav vodohospodářský již 31.7.1997 předložil zprávu z 2. etapy prací na zakázce č. 403 ”Koncepce základních opatření v povodí Moravy, Odry a Labe k omezení povodňových stavů”. Bez analýzy skutečného průběhu povodní se v této zprávě demagogicky tvrdí, že ”na neupravených korytech toků a v jejich okolí vesměs vznikly výrazně větší devastace, které budou vyžadovat renovační zásah, než na kapacitně přizpůsobených upravených korytech a v jejich okolí”. Navržená koncepce vychází ze zastaralých návrhů Směrného vodohospodářského plánu, náklady na doporučovaná opatření v povodí Moravy činí 18,9 až 28,7 mld. Kč. Převážná část nákladů na doporučovaná ”strukturálně technická opatření” by byla vynaložena na výstavbu nádrží (Teplice, Hanušovice, Borovnice, Loštice, Vysočany, Hřbety).

AOPaK Praha zveřejnila 17.9.1997 ”Informace o následcích povodní v červenci 1997 v přírodě a krajině České republiky”. Zpráva se zabývá příčinami povodní a povodňových škod, hlavními problémy (devastace objektů v nivách, změny koryt vodních toků, sesuvy, kontaminace prostředí, změny v chráněných územích, biota aj.) a návrhy na ekologicky vhodná opatření.

Správa CHKO Beskydy zpracovala v listopadu 1997 ”Povodňovou zprávu (přehled situace na vodních tocích v CHKO Beskydy po povodni v červenci 1997 z pohledu Správy CHKO Beskydy)”.

Správa CHKO Litovelské Pomoraví zpracovala ”Přehled následků povodní v CHKO Litovelské Pomoraví”, která se zabývá mj. protipovodňovou ochranou sídel v CHKO a návrhy na zlepšení protipovodňové ochrany v území CHKO i širším. Správa CHKO navrhla zpracování studie ”Zajištění protipovodňové ochrany sídel v Povodí Moravy s využitím krajině-ekologických funkcí údolní nivy”, která dosud nebyla zadána.

Humanitární organizace, mezi nejvýznamnějšími Český červený kříž, Česká katolická charita, Výbor dobré vůle Olgy Havlové, Nadace Člověk v tísni, nadace pro rozvoj občanské společnosti (NROS) a Open Society Fund, Adria, se významně podílely na organizování humanitární pomoci postiženým oblastem. Jednalo se zejména o finanční sbírky na humanitární konta, sbírky, nákup a distribuci

Pomoc ekologických nevládních organizací byla zcela spontánní a děla se v součinnosti s místními krizovými štáby. Aktivity ekologických organizací lze rozdělit na okamžitou pomoc (především manuální), informativní (zaměřenou na informování občanů o příčinách povodní) a na odbornou činnost zaměřenou na systémové zhodnocení příčin katastrofálních záplav a navržení protipovodňových opatření, případně na účelné využití peněz určených pro pomoc postiženým oblastem.

Právě expertní činnost ekologických organizací, která již byla nabídnuta ministru Skalickému, může být významným přínosem odborníků činných v ekologických organizacích při nápravě škod a vytváření nových protipovodňových opatření. Využití těchto odborných kapacit neziskového sektoru je výhodné především z toho důvodu, že většina odborníků z ekologických organizací je nezávislá a neprosazuje úzce resortní či skupinové zájmy. Jak vyplývá z řady prohlášení ekologických organizací, ”ekologové” chtějí přispět k serióznímu posouzení příčin záplav a návrhu takových protipovodňových opatření, která budou skutečně komplexní a nebudou se omezovat pouze na vodní stavby.

Následující výčet uvedených organizací, které se zapojily do pomoci Moravě, není úplný, ale postihuje hlavní aktivity a organizace podílející se na aktivitách neziskového sektoru v oblastech postižených záplavami.

- provedla základní průzkum mezi ekologickými nevládními organizacemi a prezentovala zprávu prostřednictvím stálé komise nevládních organizací. Spolu s Unií pro řeku Moravu svolala na konci července schůzku odborníků (Ústav ekologie krajiny AV, Povodí Moravy a.s., ČHMÚ atd.), na které byly identifikovány základní problémové okruhy pro analýzu příčin povodní a nástin protipovodňových opatření.

- spolu s partnerskou Nadací Ekopolis ze Slovenska se podílela na organizaci mezinárodního semináře ke strategii nevládních organizací po povodních, který se konal v srpnu v Olomouci a zúčastnili se ho zástupci nevládních ekologických organizací z ČR, Polska, Slovenska, Německa a Rakouska. Schůzku iniciovaly Slovenská Nadace Daphne, WWF Rakousko, místní organizaci zajišťovala olomoucká Sagittaria, za českou stranu zabezpečila účast odborníků Unie pro řeku Moravu a Nadace Partnerství.

- pracovníci nadace vystoupili v řadě sdělovacích prostředků v diskusi k lekcím, kterou tato katastrofa společnosti poskytla.

ZO se účastnila odstraňování následků záplav, nabídla techniku i nebytové prostory městskému povodňovému štábu ve Veselí nad Moravou. Vyhlásila veřejnou sbírku a k 29.7. 1997 bylo vybráno 95000 Kč, které byly použity dle pokynů městského povodňového štábu. Díky grantu z MŽP nabídla své služby i v jiných obcích regionu - Uherském Hradišti, Ostrožské Nové Vsi, Uherském Ostrohu a Strážnici. Jednalo se o úklidové práce obecních prostranství, nakládku a odvoz naplavené zeminy, likvidaci běžně spalitelného materiálu, odstraňování naplaveného dřeva, likvidaci vyvrácených stromů, odfrézování pařezů, ořez a konzervaci poškozených stromů, zasypání obnažených kořenů, novou výsadbu, čištění a dezinfekce studní, odčerpání vody ze zatopených sklepních prostor aj.

Tato organizace disponuje velkými zkušenostmi z managementu zaplavovaných území. Podílela se na činnosti povodňového štábu okresu Břeclav, tlumení komárové kalamity a minimalizaci škod na zaplavených lužních lesích v oblasti Soutoku.

Sdružení pomáhalo především odstraňovat trosky budov, naplavené kmeny, čistit studny, zahrady aj. Od počátku bylo členem krizového štábu a při záchranných pracích podléhalo hasičům. Sdružení připravilo publikaci shrnující činnost ochranářů při povodních, škody na přírodě a životním prostředí a pokusí se v ní shrnout a analyzovat příčiny povodní. Na uvedené práce získalo mimořádný grant MŽP.

ZO prováděla v těsné spolupráci s CHKO Litovelské Pomoraví podobnou činnost jako výše uvedené Sdružení.

ZO ve spolupráci se sdružením VITA Ostrava prováděla čištění CHKO Poodří od odpadů z vyplavených černých skládek.

Redakce časopisu Veronica (populárně odborný časopis zaměřený na problematiku ochrany přírody a krajiny) vydala zvláštní číslo 3/97 k problematice záplav na Moravě s využitím analýz a odborného potenciálu Unie pro řeku Moravu. Připravuje speciální číslo věnované komplexně povodním a stručnou publikaci vysvětlující základní pojmy pro širokou veřejnost. Pracovníci Veroniky i okruh příznivců a spolupracovníků se rozhodující měrou podílel na zpracování této analýzy.

Pracovníci i dobrovolníci hnutí Greenpeace v České republice pomáhali bezprostředně po záplavách v Olomouci, Ostravě a Starém Městě při evakuaci osob, vykládání humanitární pomoci a odklízení následků záplav. V současné době usilují o to, aby se při rekonstrukci obcí bralo v úvahu dlouhodobé hledisko a nestavěly se pouze provizorní stavby. V rámci projektu FÉNIX navazují kontakty se starosty obcí, kterým poskytují informace o možném postupu při výstavbě úsporných budov, které by splňovaly nároky na stavby z hlediska optimálního využití a úspor energie. Snaží se zajistit finanční prostředky pro financování modelového projektu na budově v majetku obce.

ZČ Kralupy, Kandík a Krč se podílely na čištění studní a odklízení naplaveného dřeva, ZČ Žirafa z Přerova a KPL uspořádaly víkendové brigády na podzim 1997. ZČ Botič a Středisko ekologické výchovy Toulcův dvůr nabídly školám v postižených oblastech pobytové ekologické kurzy na Toulcově dvoře v Praze (s finanční pomocí OÚ Praha 15).

Bezprostředně po záplavách pomáhali dobrovolníci Hnutí Duha krizovým štábům v Olomouci, Rožnově, Troubkách a dalších obcích při zajištění evidence evakuovaných osob a manuálním odklízení následků záplav. Hnutí Duha v kritickém povodňovém týdnu přerušilo blokádu staveniště jaderné elektrárny Temelín a vyzvalo účastníky k pomoci povodněmi postiženým oblastem. Centrum Hnutí Duha v Brně zapůjčilo mobilní telefon krizovému štábu v Otrokovicích a stany pro postižené. Bylo vydáno zvláštní číslo časopisu Poslední generace věnované záplavám.

Lipka a Rezekvítek pořádaly ve spolupráci se ZO ČSOP Valašské Meziříčí pracovní akci na pomoc obyvatelům obcí Jarcová a Bystřička (vyvážení bahna, čištění domů a komunikací).

Středisko ekologické výchovy nabídlo ubytovací kapacity pro děti z postižených oblastí.

Společnost sdružující odborníky z celé řady oborů nabídla ministru Skalickému expertní pomoc při obnově zničených obcí a krajiny, především v oblasti územního plánování, a návrhy, jak řešit situaci s ubytováním postižených občanů. STUŽ se podílí na připomínkování návrhu zákona o prevenci průmyslových havárií a integrovaném záchranném systému, který byl zpracován již před povodněmi.

Společnost spolupracovala s Unií pro řeku Moravu na grantu ”Analýza povodňových událostí v ekologických souvislostech” podpořeném Nadací Partnerství.

Unie získala v září 1997 od Nadace Partnerství grant ”Analýza povodňových událostí v ekologických souvislostech”. V průběhu jeho zpracování vydala 4 tisková prohlášení, účastnila se celé řady seminářů a konferencí na téma povodní, organizovala diskusní večer ”Povodně - příčiny, následky, škody”, poskytla informace pro média, publikovala celou řadu příspěvků (viz. kap. 1). Unie se 14.10.1997 se obrátila dopisem na ministra zemědělství, kde upozornila na skutečnost, že úředníci ministerstva zemědělství celou problematiku protipovodňové prevence zužují jenom na technická opatření a že dosud nevznikl žádný tým, který by garantoval víceoborový přístup k protipovodňové strategii a také zpracoval a využil zkušenosti mezinárodního společenství.

Vodohospodářské paradigma, tedy soubor metodologických koncepcí, určujících způsob hospodaření s vodou v krajině, lze v posledním století zjednodušeně charakterizovat takto: z říční sítě se technickými úpravami stane vodohospodářská soustava, voda bude akumulována v nádržích a její neškodný odtok bude zajištěn kapacitně přizpůsobenými upravenými koryty řek, ohrázovaných tak, aby byly pokud možno zcela omezeny rozlivy v říčních nivách. Na realizaci různých technických opatření, regulujících hydrologické procesy, byly v minulosti vynaloženy nemalé finanční prostředky.

Jak je tedy možné, že stačily tři dny silných červencových dešťů v moravských horách k tomu, aby vznikly povodně s ničivými následky pro lidi, jejich sídla a kulturní krajinu? O katastrofálních důsledcích povodní v červenci 1997 svědčí bilance škod prezentovaná počátkem září vládou České republiky. Povodněmi bylo na Moravě a ve východních Čechách postiženo 538 sídel, zničeno 2151 bytů, dalších 5652 je dlouhodobě neobyvatelných, z provozu bylo vyřazeno 946 km poškozených a zatopených tratí, třináct železničních stanic, bylo zničeno 26 mostů, velké škody vznikly na úrodě na polích. Celkový rozsah škod byl oceněn částkou 63 miliard Kč. Vzhledem k takovému rozsahu škod je pochopitelné, že je hledána odpověď na otázky, proč silné deště vyvolaly povodně s katastrofálními důsledky a co učinit pro to, aby při jejich opakovaném výskytu v budoucnu byly škody omezeny.

Technokratická odpověď by byla jednoduchá: ve vodohospodářském paradigmatu, uplatňovaném v uplynulém století je nutné pokračovat, povodňové škody v roce 1997 vznikly proto, že nebylo zcela realizováno vše co se plánovalo. Je tedy třeba urychleně věnovat potřebné finanční prostředky na výstavbu dalších vodních nádrží, úpravy řek a zvýšení hrází, eliminujících rozlivy. Celkové náklady na doporučovaná technická opatření jsou jen v povodí Moravy odhadovány na 18 - 28 miliard Kč. Takto formulovaná odpověď nepřipouští pochyby o správnosti minulých koncepcí, založených na přeměně potoků a řek v kanalizované vodoteče a následné ničím neomezené využití potočních i říčních niv pro výstavbu sídel a zemědělskou produkci. Nesporně negativní důsledky uplatnění jednostranně technicistního řešení pro přírodu, narušení kontinuity přírodních procesů a snížení biodiverzity jsou chápány jako nutné zlo, kterému se nelze v kulturní, člověkem využívané krajině vyhnout.

Dlouhodobé krajinně-ekologické analýzy vývoje krajiny říčních niv i první výsledky komplexní analýzy příčin a důsledků povodňové katastrofy v kontextu naší kulturní krajiny ukazují, že přijetí jednostranně technicistního řešení by mělo v budoucnu katastrofální důsledky nejen ekologické, ale i ekonomické. Velké povodňové škody vznikly také tím, že technická opatření na tocích vytvářela očekávání, že rozlivům je navždy zabráněno, že při lokalizaci staveb a při využívání krajiny není třeba přihlížet k rozsahu záplavového území. Vždyť v územních plánech celé řady obcí postižených povodněmi není inundační, záplavová čára ani vyznačena. Velké škody vznikly na polích, vzniklých rozoráním po staletí kultivovaných nivních luk. Chybný předpoklad, že k povodním nemůže nikdy dojít, vedl k neregulovanému agrárnímu a urbanizačnímu využití krajiny údolních niv. A tam, kde k tomu došlo, vznikly také největší škody.

Významnou satisfakci za dlouhodobé obtížné úsilí o záchranu posledních zbytků přirozené krajiny údolních niv představuje pro státní ochranu přírody to, že v chráněných krajinných oblastech Litovelské Pomoraví a Poodří a přírodním parku Strážnické Pomoraví byly škody minimální. Samotná existence těchto území, kde rozlivy byly relativně neškodné, přispěla nesporně ke zmírnění povodňových škod, způsobených neovládanou povodňovou vlnou v dalších úsecích říčních niv Moravy a Odry.

Ekologicky i ekonomicky trvale udržitelné řešení využití potočních a říčních niv v kontextu naší kulturní krajiny lze nalézt. Jako vždy při harmonizaci struktury a fungování krajinných systémů se bude jednat o řešení kompromisní, o kombinaci technických, biotechnických a biologických opatření. Vznik klimatických situací, způsobujících extrémní srážky s následnými vysokými průtoky a rozlivy je a i v budoucnu bude mimo rámec přírodních procesů, které člověk dokáže účinně ovli

vňovat. Následky červencových povodní ukázaly, že je proto účelné ponechat v okolí potoků a řek určitý prostor pro přirozený průběh fluviálních procesů, přizpůsobit strukturu využití některých úseků krajiny údolních niv periodickým rozlivům, zachovat nebo obnovit zde mokřady, nivní louky a lužní lesy. Naopak v urbanizovaných územích je třeba technickými opatřeními rozlivům zabránit. Na nákladech, které si výstavba a údržba protipovodňových hrází vyžádají, by se měli do určité míry podílet ti, kterým ochrana území před záplavami přináší bezprostřední užitek, aby bylo zabráněno zbytečnému plýtvání veřejnými prostředky. Kompromisně je třeba přistoupit i k ochraně zemědělských pozemků. Rozhodně není veřejným zájmem úplná protipovodňová ochrana všech polí v říčních a potočních nivách. Škody na zemědělských kulturách tam, kde je vhodnější pole přeměnit na louky nebo zalesnit, by neměly být hrazeny ze státního rozpočtu ani jiných veřejných zdrojů.

Dlouhodobý účinek mají revitalizační opatření v povodích, směřující ke zvýšení retenční a akumulační schopnosti krajiny a zpomalení odtoku vody. Ekologicky poučení vodohospodáři jsou schopni adekvátní revitalizační opatření naplánovat. Uskutečňování programu revitalizace říčních systémů je nesporně celospolečenským veřejným zájmem. A co nové vodní nádrže? Lze citovat výrok vedoucího inženýra vodohospodářského úřadu, který uvedl již v roce 1947 profesor Vladimír Úlehla v knize Napojme prameny: ”Nepotřebujeme stavět mamutích přehrad. Stačily by beztak jen k tomu, aby záplava sahající jinak nad klasy, sahala jen pod klasy.” Uplynulo půl století a červencové povodně 1997 ukázaly, že měl pravdu.

V dosavadních diskusích o opatřeních na ochranu před negativními účinky povodní dochází tedy ke střetu dvou odlišných přístupů. První přístup navazuje na dosavadní vodohospodářské paradigma a je založen na minimalizaci škod z povodňových situací kompenzačními opatřeními převážně technického charakteru. Navrhovaná strukturální technická opatření spočívají především ve výstavbě nových nádrží, případně poldrů a v rekonstrukcích, úpravách a dostavbách hrázových systémů. Přednost této koncepce je spatřována v tom, že technická opatření poskytují ochranu s definovatelnou spolehlivostí a exaktně prokázaným účinkem. Dosavadní výsledky komplexních analýz důsledků povodně 1997 tyto předpoklady ovšem nepotvrzují. Realizace technických opatření, především výstavba přehrad, by si vyžádala náklady řádově několik desítek miliard Kč. Právě tato skutečnost může být důvodem velmi aktivního prosazování jednostranně technicistního přístupu různými zájmovými skupinami.

Druhý přístup se od dosavadního vodohospodářského paradigmatu odchyluje a je založen na komplexní analýze povodňových událostí v ekologických souvislostech. Před výstavbou přehrad dává přednost využití řízené inundace údolních niv, především tam, kde jsou dosud zachovány přirozené úseky. Velmi důležité je postupné zlepšování celkových odtokových poměrů v naší krajině. Soustava opatření ke zmírnění povodňových škod je při tomto přístupu založena na poznání krajinně-ekologických procesů a funkcí údolní nivy. Technická opatření samozřejmě nelze zcela vyloučit, ale je vhodné používat je především pro individuální ochranu sídel protipovodňovými hrázemi.

Řeka Rýn bývá postihována velkými povodněmi. Koncem ledna 1998 se sešli ministři ze zemí, hraničících s řekou Rýn a zástupci Evropské Unie v Rotterdamu na 12. zasedání Mezinárodní komise na ochranu Rýna. Zaměřili se na strategii obnovy území kolem Rýna, které má být vyčleněno pro bezpečné zaplavování při vyšších průtocích. Komise konstatovala, že ”řeka Rýn musí znovu dostat prostor a lidé se musí znovu naučit s povodněmi žít”.

”Akční plán zaplavování” si vytyčil za cíl obnovu 100 km² inundačního území do konce roku 1998, 300 km² do konce roku 2005 a 1 000 km² do konce roku 2020. Rozpočet činí 12 miliard ECU, s určitou finanční podporou z fondů Evropské unie.

Důsledkem tzv. moderní výstavby na horním Rýnu, zahájené po 2. světové válce a ukončené roku 1977 zprovozněním soustavy stupňů Iffezheim, podstatně vzrostlo nebezpečí povodní pro města Porýní pod těmito stupni. Příčinou tohoto negativního vývoje je

ztráta cca 130 km² retenčních ploch (což představuje 60 % inundačních ploch existujících před rokem 1955) v důsledku ohrázování spojeného s výstavbou jezů a nádrží,

zmenšování zaplavovaného území, které vyvolává za stejných průtoků vyšší hodnoty kulminací,

Zmenšený retenční prostor v porýnské údolní nivě nemůže zajistit přirozenou protipovodňovou ochranu. Mezi Basilejí a Karlsruhe lze na 190 říčních km zaplavit pouze 125 km². Selhání ryze technického řešení protipovodňové ochrany na horním Rýnu vedlo vládu spolkové země Badensko-Wü rtenbersko v roce 1988 k vyhlášení tzv. Integrovaného rýnského programu, ke kterému se připojila i spolková země Porýní-Vestfálsko a Francie. Integrovaná protipovodňová ochrana spojuje technické stavby s ekologicky orientovaným provozem poldrů a revitalizací zaplavovaných niv. Cílem programu je zajistit protipovodňovou ochranu na Q₂₀₀ pro města Karlsruhe a Mannheim/Ludwigshafen a na Q₂₂₀ pro město Worms zadržením 256 mil. m³ vody mezi Basilejí a Mannheimem. V rámci integrovaného rýnského programu je postupně vytvářena soustava ekologicky povodňovaných protékaných poldrů, suchých poldrů a úseků nivy, revitalizovaných odstraněním protipovodňových hrází.

Rozsáhlé povodně, způsobené intenzívními dešti a táním sněhu, postihly začátkem roku 1998 celý stát New York. Povodně zasáhly středozápad USA v roce 1993, svou velikostí přesáhly povodně stoleté a v některých oblastech snad až 500-leté. Podle vyčíslených škod byly vůbec nejhorší v USA (svým rozsahem a délkou trvání). Nadměrné srážky od dubna do června 1993 měly za následek rekordní povodně na území devíti států v povodí horního toku Mississippi. V povodí řeky Missouri se povodně rozšířily do oblasti tří států. Z důvodu vysokých vodních stavů byla dokonce přerušena plavba říčních nákladních člunů na hlavní dopravní tepně, řece Mississippi, na téměř dva měsíce. Přehrady na Mississippi a Missouri nestačily zadržet velkou vodu.

Povodně jsou zcela přirozeným jevem, zaplavují dna údolí vodních toků, která jsou tvořena podložními štěrkopísky a nadložními povodňovými sedimenty. Díky ukládání povodňových sedimentů vznikají ploché říční nivy, do nichž se zařezává koryto řeky. Na okraji nivy bývají vytvořeny terasové stupně, které přirozeně ohraničují rozsah záplavového území. Na větších vodních tocích má údolní niva šířku až několik stovek metrů, na řece Moravě dokonce přes 3 km. Plochý, zdánlivě trvale stabilní povrch údolních niv může vyvolávat dojem jejich trvalé neměnnosti. Geologické a geomorfologické výzkumy spolu s poznatky archeologů a paleobotaniků však prokázaly, že údolní nivy patří dlouhodobě k nejdynamičtěji se měnícím částem naší krajiny. Současný plochý povrch údolních niv vznikl ukládáním povodňových kalů při záplavách v poledovém období na starší, 3-8 m mocnou vrstvu štěrkopísků. Mocnost hlinitých sedimentů je převážně 4-6 m. Říční a potoční nivy vznikly díky činnosti vodních toků a jsou tedy svébytnou ”pamětí krajiny”, do níž je vepsán rozsah záplavového území v přirozených podmínkách.

Ke zvýšení průtoků v tocích, vedoucím k jejich vybřežování a zaplavování pozemků v údolní nivě dochází pravidelně v období jarního tání a kromě toho také v období přívalových či trvalých dešťů. Rozsah a intenzitu záplav významně ovlivňuje stav krajiny. Ke vzniku záplav přispívá vše, co snižuje retenční schopnost krajiny: nízká sorpční schopnost půdy, utužení půdy, likvidace trvalých travních porostů, lesních i drnových s vysokou kapacitou vázat vodu, zahloubení i malých toků a tím snížená retence horních částí povodí, likvidace malých záplavových území v horních částech povodí, mokřadů.

Povodně na řece Moravě vznikají a vyvíjejí se velmi složitým srážko-odtokovým procesem, který je při každé povodni jiný. Zatímco povodeň z dubna 1900 byla zaviněna opožděnými sněhovými srážkami z konce března a dešťovými srážkami začátkem dubna, povodeň z května 1911 byla způsobena katastrofálními srážkami, které zasáhly více povodí Moravy než povodí Bečvy. Povodeň z června 1926 vznikla ze dvou srážkových vln, z nichž prvá, 2. až 5.6. zasáhla intenzívněji oblast Beskyd a Jeseníků, druhá perioda postihla s větší intenzitou povodí Dyje a povodí pravostranných přítoků Moravy. Povodí horní Moravy a Bečvy vykazovala srážky poněkud menší. Prvá perioda způsobila větší rozvodnění pouze na Bečvě, horní a střední Morava nebyla vážněji postižena. Postačila však k tomu, aby se nasytila půda a zaplavily některé inundační plochy. Když se dostavila druhá srážková vlna, bezprostředně došlo k náhlému stoupnutí vody na střední Moravě.

Dostupné podrobné dobové rozbory a vyhodnocení srážek a povodní z června 1883 a července 1891 ukazují (viz mapová příloha č.5), že jsou srovnatelné se situací, ke které došlo v povodí Moravy v červenci roku 1997 a mají s ní nápadnou podobnost v mnoha aspektech.

Z publikovaných údajů vyplývá, že celkové množství srážek, které spadlo ve dnech od 17. do 21. června 1883 na celé ploše povodí řeky Moravy, tedy až po ústí do Dunaje, činilo 2109 miliónů m³. Z údajů před zaústěním Dyje (930 miliónů m³) a pod zaústěním (1947 miliónů m³) lze vyvodit, že na povodí Dyje připadá 1017 miliónů m³, což bylo srovnatelné s rokem 1997. Celkově bylo množství spadlých srážek za 5 dní v červnu 1883 asi o jednu čtvrtinu nižší než za prvních 5 dní v červenci 1997,

vycházíme-li ze sumarizace 2,7 mld. m³ spadlých srážek v povodí Moravy na našem území za tento časový úsek.

V časové řadě zpracovaných pozorování srážek od roku 1961 byly hodnoty srážek v době od 4. do 8. července 1997 zcela mimořádné. Doposud největší srážky v tomto období byly v roce 1972, kdy na Lysé hoře napršelo za 5 dní 431 mm, zatím co v červenci 1997 byl rozhodující srážkový úhrn 586 mm. Povodí řeky Moravy nebylo v roce 1972 tak silně zasaženo.

Vrchol povodně řeky Bečvy postupuje mnohem rychleji než průtoky na horní Moravě. Tak se často při soutoku obou řek dostaví kulminace z Bečvy o dva i více dnů dříve, než kulminace horní Moravy. Průběh povodňové vlny pod soutokem Bečvy s Moravou výrazně ovlivňuje strmý vrchol z Bečvy. Tak se pod soutokem s Bečvou se vytváří vrchol nový, který se snižuje vlivem retenčních účinků rozsáhlých inundačních prostorů (např. rozsáhlé inundační území nad jezem v Kroměříži) až k soutoku s Dyjí, kde se střetávají povodňové vlny z Moravy a Dyje.

Povodňový režim se vyvíjel, odnos splachů a akumulace povodňových hlín probíhaly v závislosti na odlesňování (skladbě porostů) a na intenzitě zemědělské výroby. Při osídlování území v době římské a stěhování národů, později v době hradištní byla údolní niva Moravy značně výškově členěná, se zamokřenými průlehy i vyššími suchými polohami vytvářejícími stanovištní podmínky pro tvrdý luh. V té době nebylo údolí ovlivňováno záplavami. Průtoky v Moravě byly vyrovnané. Ani malé přítoky nevysychaly.

Počátek záplav a sedimentace povodňových hlín, které pokryly a srovnaly téměř celou údolní nivu, souvisí s kolonizací území. Velké záplavy se začaly projevovat v průběhu druhé fáze raně středověké kolonizace ve 12. a 13. století. Velkých rozměrů dosáhly záplavy ve druhé polovině 16. století jako důsledek zvýšeného množství atmosférických srážek a současně rozsáhlého kácení lesů v horských a podhorských oblastech. Plošnou erozi půdy a povrchový odtok vody v posledních dvou stoletích mnohonásobně zvýšilo rozsáhlé zavedení okopanin, především brambor.

Výsledky výzkumných prací ukazují, že klimatické změny, ať globální či lokální, se projevují značně nepříznivými důsledky: zmenšením odtoku v období sucha a četnějším výskytem katastrofálních srážek. Předvídání těchto změn je spojeno s mnoha nejistotami.

4.2.2. Snižování retenčních účinků údolní nivy

Změny odtokových poměrů řeky Moravy jsou dokumentovány v podélném profilu vodních stavů na vodočtech pro 5 nejvýznamnějších povodní do roku 1939. Vodní stavy jsou vztaženy k hladině velké vody v roce 1930. V horním úseku mezi Moravičany a Novými Sady je patrné postupné zvyšování vodních stavů při povodních způsobené zmenšováním inundačních prostorů. V trati od Kroměříže po Uherský Ostroh maximální vodní stavy poklesly. K poklesu zde došlo soustavnými úpravami koryta řeky Moravy, při níž byl zvětšen a prohlouben průtočný profil. Vyloučení inundací se pak projevilo stoupnutím vodních stavů mezi Rohatcem a soutokem s Dyjí.

Na horní Moravě byly největší inundační prostory mezi Novými Sady a Moravičany. Jejich objem se postupně zmenšoval odsazenými hrázemi a úpravami koryta mezi Novými Sady a Cholinkou, s nimiž se započalo již v roce 1909. Režim povodní se zhoršil i již dříve provedenými úpravami přítoků. Podle hydrologické studie z roku 1939 (Bratránek, 1939) se eliminace retenčních prostorů nad Novými Sady projevila zvýšením kulminačního průtoku povodně z roku 1930 o 60 m³.s^-1. V této studii bylo vyšetřeno, že ke snížení kulminace povodně z roku 1930 o 60 m³.s^-1 v Nových Sadech by bylo zapotřebí retenčního objemu asi 10 mil.m³ v Nových Sadech nebo 45 mil. m³ v Moravičanech.

Na transformaci povodňové vlny z horní Moravy i Bečvy se výrazně podílí inundační prostor nad Kroměříží. Ten se zmenšil po rekonstrukci jezu nad Kroměříží (v roce 1923), po regulaci řeky Moravy a částečného ohrázování inundačního území nad Kroměříží. Při povodni v roce 1930 by se (před úpravami) nad Kroměříží teoreticky zaplnil prostor o objemu 29 mil. m³ a kulminační průtok v Kroměříži by byl 610 m³/s. Provedené úpravy zvýšily kulminační průtok na 660 m³/s, jak bylo vyhodnoceno, a snížily objem zadržené vody na 14,5 mil. m³.

• - úsek soutok s Dyjí - Bezměrov (Kojetín) , ^** - úsek Bezměrov - Velká Morava^{, ***} - úsek soutok s Moravou - Valašské Meziříčí

Střední Morava od soutoku s Bečvou po soutok s Dyjí je upravena až na úsek mezi Rohatcem a Strážnicí. Úprava je řešena zaříznutým profilem s nasedlanými hrázemi. Jeho kapacita se pohybuje od Q₁₀ do Q₁₀₀. Tyto parametry ovlivňují transformaci povodňových vln. Vyšší kulminační průtoky mají směrem po toku sestupnou tendenci, neboť při přesáhnutí kapacity koryta se voda přelévá přes hráze a zaplňuje prázdné prostory údolní nivy. Takto se velmi účinně "odřezávají" vrcholy povodňových vln. Naproti tomu menší kulminace s větší pravděpodobností výskytu, na které postačuje kapacita koryta se inundačními prostory netransformují a kulminace se zvyšují po toku dolů o průtoky z přítoků.

Z hlediska hodnocení užitků protipovodňové ochrany se kapacita koryta v jednotlivých úsecích navrhovala nesystematicky (viz mapová příloha č.4). V řadě intravilánů obcí a měst je zcela nedostačující (např. v Litovli Q₅), zatímco v extravilánech, především na střední Moravě a na Soutoku, je kapacita koryta předimenzovaná. Návrhový průtok Q₂₀ až Q₁₀₀ je pro ochranu lužních lesů a polí ekonomicky neodůvodnitelný.

ČSN “Úpravy vodních toků” stanovuje orientační údaje návrhových průtoků pro kapacitu koryta: u souvislé zástavby, průmyslových areálů a významných liniových staveb větší jak Q₅₀, pro ornou půdu Q₅ až Q₂₀, pro louky a lesy Q₂ až Q₅.

Pro vznik a vývoj povodně byly určující dvě období velkých srážek, které zasáhly naše území ve dnech 4.-9.7 a 17.-21.7.1997. Obě situace byly způsobeny tlakovou níží, která postupovala k severovýchodu a zastavila se na několik dní nad střední Evropou. V jejím týlu proudil nad naše území vlhký a teplý vzduch, který přinesl vydatné srážky. Množství srážek bylo zesíleno návětrným efektem horských pásem (Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky, Beskydy).

V prvním období spadlo 586 mm srážek na Lysé hoře (povodí Odry) a 454 mm na Pradědu (povodí Moravy). Byly zaznamenány extrémní hodnoty denních úhrnů srážek, největší v neděli 6.7. - Lysá hora 233,8 mm, Šance 230,2 mm, Rejvíz 214 mm. Kromě vrcholových horských stanic měly vysoké srážkové úhrny také níže položené stanice. Na většině území Moravy byl pětidenní srážkový úhrn vyšší než 100 mm, na severní Moravě a ve Slezsku než 200 mm (viz mapová příloha č.2). Tyto srážky jsou v přírodních podmínkách ČR zcela mimořádné.

Celkový úhrn srážek v červenci 1997 v povodí Moravy je odhadován na 1,5 miliardy m³, v povodí Odry (po Bohumín) na 1 miliardu m³ (podle materiálů ČHMÚ).

Před první vlnou srážek byla vodnost toků nízká, průtoky většiny toků byly pod dlouhodobým červencovým průměrem. V důsledku srážek rychle vystoupily hladiny menších toků v horských a podhorských oblastech do povodňových stavů již 6. a 7. 7. a postupně s trvajícím deštěm povodně postupovaly do středních a dolních úseků toků. V první vlně byly největší povodně na tocích povodí Odry (Odra, Ostravice, Opava, Opavice, Bělá) a Moravy (Morava, Desná, Třebůvka, Dřevnice, Bečva, Rožnovská Bečva).

Extrémní srážky vyvolaly na některých řekách v povodí Moravy průtoky přesahující průtoky vyskytující se s pravděpodobností výskytu 1 x za 100 let (Q₁₀₀).

Na horní Moravě se vrchol povodňové vlny (> Q₁₀₀) vytvořil střetnutím povodňových vln (> Q₁₀₀) z horního úseku Moravy, Krupé, Branné a Desné. V údolní nivě Moravy pod Postřelmovem se povodňová vlna transformovala v inundačních prostorech. Kulminační průtok Moravy se však zvyšoval o povodňové průtoky z přítoků Moravské Sázavy (> Q₁₀₀), Třebůvky (=Q₂₀).

Na Bečvě pod Valašským Meziříčím se vytvořila povodeň (> Q₁₀₀) střetem povodně ze Vsetínské Bečvy (> Q₁₀₀) a z Rožnovské Bečvy zasažené povodní více (> Q₁₀₀) vzhledem k intenzívním srážkám v Beskydech.

Součet průměrných denních průtoků z Moravy a Bečvy do inundace na soutoku přesahoval 1200 m³.s ^-1. Kulminační průtok Moravy se dále zvýšil o povodňové průtoky z přítoku Moštěnky (> Q₁₀₀). Vlivem rozsáhlé inundace především nad Kroměříží (20 km²) se povodňová vlna transformovala v Kroměříži na průtok 1034 m³.s ^-1.

Průběh povodně v úseku pod Kroměříží rovněž ovlivnily rozsáhlé rozlivy (Tlumačov, Otrokovice apod.), ke kterým docházelo při průtocích mezi 600 až 700 m³.s ^-1. Tím se velmi účinně odřezávala špička povodňové vlny (ve Spytihněvi na průtok 920 m³.s ^-1). Voda se dostávala do prázdných inundačních prostorů při průtocích kolem 600 m³.s ^-1 přelivem přes hráze eventuálně protrženými nasedlanými hrázemi. Takto se několik dnů plnilo údolí řeky Moravy téměř v celé šířce a ve Strážnici od 9. července tekl setrvalý průtok kolem 600 m³.s ^-1 (Q_20-50). Vodu v pravostranné inundaci nadržovaly silnice a železnice Bzenec - Strážnice. Po protržení železničního tělesa voda z této inundace způsobila prudké zvýšení průtoků na 900 m³.s ^-1 (> Q₁₀₀) ve Strážnici.

Levostranné přítoky Moravy vykazovaly průtoky: Dřevnice (> Q₅₀), Olšava (Q₁₀ až Q₂₀). Dyje kulminovala při průtoku odpovídajícímu Q₁₀. Tím, že na Dyji nebyly vysoké průtoky, dosáhly kulminační průtoky pod soutokem na dolní Moravě hodnoty Q_5-10.

podařilo kulminační průtok 128 m³.s ^-1 (Q₅₀) snížit na 38 m³.s ^-1 a ochránit údolí Svratky pod nádrží Vír před většími záplavami.

Horní Svitava kulminovala průtokem kolem Q₁₀₀, v Bílovicích nad Svitavou byl maximální průtok už na úrovni Q₂₀. Svratka pod soutokem se Svitavou v Židlochovicích měla svůj vrchol díky rychlejšímu odtoku ve Svratce na úrovni Q₅ až Q₁₀. V povodí Svratky a Svitavy docházelo k vybřežení toků jen místně s kratší dobou záplavy, např. v Borovnici, v Dalečíně, ve Svitavách, v Letovicích, v Blansku, v Adamově a v Brně.

Hydrologická operativní pracoviště za povodně sbírají, zpracovávají a poskytují informace zejména pro povodňové orgány. Předpovědní povodňová služba ČHMÚ fungovala při povodni 1997 poměrně dobře, poprvé při velké povodni byla k dispozici kvantifikovaná předpověď srážek. Vývoj hydrologické odezvy v povodí se prognózoval velmi těžko, v horní části povodí byl nástup povodně velmi rychlý a mnohé měrné stanice zde byly zcela zničeny nebo nepřístupny.

Vládní nařízení o ochraně před povodněmi ustanovuje také provádění evidenčních a dokumentačních prací. Jde o opatření prováděná za účelem zabezpečení objektivních záznamů o průběhu povodně, o provádění opatření na ochranu proti povodním, o příčině vzniku a velikosti škod a o jiných okolnostech souvisejících s povodní (záznamy v povodňových knihách, označování nejvyšších hladin vody, fotografická dokumentace povodňové situace, zaměřování a zakreslování zaplaveného území, ledových zácp, břehových nátrží a průtrží hrází, zprávy o prohlídkách po povodni a celkové zprávy o průběhu povodně). Evidenční a dokumentační práce provádějí obce, okresní úřady, a správci vodních toků. Jejich výsledky jsou předávány ČHMÚ.

Vyhodnocení některých kulminací povodně na Moravě v létě 1997 Českým hydrometeorologickým ústavem je poznamenáno průběžnými výraznými změnami. S odstupem času původní udávané hodnoty kulminací stále narůstají. To lze dokumentovat na příkladu stanice Moravičany na řece Moravě (pod Zábřehem), patřící do působnosti pobočky ČHMÚ v Ostravě. V Měsíční zprávě o hydrometeorologické situaci v ČR vydané dne 18.8.1997 ČHMÚ je uvedena kulminační hodnota řeky Moravy ve stanici Moravičany 362 m³.s^-1. Na konferenci v Olomouci ve dnech 30.9.-2.10.1997 věnované povodním byla tato hodnota zpřesněna na 401 m³.s^-1. Tato hodnota byla také uvedena v nedávno vyšlých Meteorologických zprávách č.6/97 (vydává ČHMÚ), které jsou celé věnovány povodním z léta 1997 a jednalo se o tedy poslední oficiální vyhodnocení povodně. Začátkem března Unie pro řeku Moravu získala od ČHMÚ Ostrava novou kulminační hodnotu 625 m³.s^-1.

Podobná je situace u stanice Olomouc, kde se původní hodnota 676 m³.s^-1 měnila přes 715 m³.s^-1 na nejnovější hodnotu 826 m³.s^-1.

V Souhrnné zprávě o povodňové situaci v červenci 1997, vydané koncem února 1998, jsou ještě uvedeny rozdílné hodnoty kulminací z vyhodnocení ČHMÚ a a.s. Povodí Moravy pro stanice Moravičany a Olomouc. V polovině března již ČHMÚ (vyhodnocovatel průtoků) uvádí jako své hodnoty původně udávané Povodím Moravy (správcem toku, který nemá ve svém zaměření vyhodnocování průtoků). Tato shoda je po 7 měsících vyhodnocování průtoků přinejmenším nápadná.

Vyhodnocení tak výjimečné povodně, při které je řada vodoměrných zařízení poškozena nebo zničena a voda tekla v inundacích mimo koryto, není jednoduché, a tak se hodnoty mohou měnit podle znalostí a metod, které jsou k dispozici. Pokud se však jedná o změny hodnot o více jak 50 % (Moravičany) po sedmi měsících vyhodnocování odborníky a bez předchozího uvedení, že se nejedná o hodnoty definitivní, nabízí se vazby se snahami zvyšovat kulminace tak, aby podpořily nutnost výstavby dlouhodobě plánovaných vodních děl, které se doposud nepodařilo realizovat (např. obtokový kanál Olomouce má být v trase Dunaj - Odra - Labe, přehrada v Hanušovicích jako podpora téhož).

Voda zaplavila až po Rohatec téměř celou údolní nivu řeky Moravy a údolí spojené Bečvy. Důsledky povodně byly katastrofální a na Moravě nemají obdobu. V mapě č. jsou vyznačeny lokality, ve kterých došlo k nejvýznamnějším povodňovým událostem, a to jak dynamickým účinkem v horních částech toků, tak i dlouhotrvající záplavou ve středních a dolních částech toků.

dále nepracoval, neanalyzoval je a nezabýval se tím, proč opravdu ke škodám došlo, kde byly škody největší, zda k nim vůbec muselo dojít a nebo jak a čím by se jim dalo předejít při příštích povodních.

Celkové povodňové škody dosáhly podle oficiálních údajů 62,6 mld. Kč. Jejich vyčíslení probíhalo po dvou liniích. Škody podle dohodnutého dílčího vyčíslení provedeného okresními úřady představují 41 % z této hodnoty - 25,5 mld. Kč, zbytek do zmíněných 62,6 mld. Kč, tj. 37,1 mld. Kč bylo vyčísleno resorty jako škody způsobené povodněmi na jejich majetku.

Obecně se přiznává, že zjištěné a vyčíslené škody byly poněkud nadhodnocené a protože jsou v zásadě nezávazné (nikdo tyto škody nikomu nenahradí) jsou tyto údaje používány spíše k účelové argumentaci v případě, kdy se to někomu hodí. Celkové škody podle neoficiálních odhadů mohly údajně dosáhnout hodnoty pouze 40 mld. Kč. Rozdíl mezi těmito údaji stojí za to prověřit. Dalším problémem zůstává, že všechny další škody, které se projevily v následném období (další nezbytné demolice, svahové sesuvy, paralyzované podniky a provozy) nebyly dále registrovány a tedy ani celkový rozsah škod nebyl průběžně aktualizován.

Stručný přehled vychází tedy z původních zjištěných škod a rekapituluje v účelově sestavených skupinách, kolik a komu ze 62,6 mld. Kč škod bylo povodněmi způsobeno. Detailními analýzami by se měli intenzívně zabývat ekonomové, stejně jako vodohospodáři připravující návrhy prevence proti škodám při příštích povodních.

- naopak dostatečně výmluvné jsou dvě položky: škody na strojích, zařízeních a dopravních prostředcích, atd. ve výši 9,1 mld. Kč. a zásobách výroby a obchodu 9,4 mld. Kč - dohromady těchto 18,5 mld. Kč znamená téměř 30% z celkových škod. Tyto škody byly způsobeny neinformovaností, liknavostí, pasivitou nebo přímo ignorancí těch, kteří měli kompetence a odpovědnost v protipovodňové ochraně. Velká část z tohoto majetku se dala před vodou zachránit,

- poškození kulturních památek za 148 milionů Kč (0,2%) může být poučením, že naši předkové byli s umísťováním význačných staveb mimo dosah poškození povodněmi podstatně prozíravější.

Lze usuzovat, že jižní Polsko bylo zasaženo extrémními srážkami více jak severní Morava a Slezsko. Povodeň v červenci 1997 zasáhla čtvrtinu státu, tj. území s 4,5 mil. obyvatel. Bylo zatopeno 86 měst, přes 900 vesnic, 130 000 obyvatel bylo evakuováno, 30 000 až 50 000 bytů bylo zničeno a povodeň si vyžádala 52 obětí na životech. Bylo zničeno 140 mostů, 1600 km silnic, 11 000 km železnice a 1200 km ochranných hrází.

Povodeň zastihla stát zcela nepřipravený, varovný systém nesplnil svou funkci, spojení bylo přerušeno, státní organizovaná pomoc selhala. Občané a obce se museli o sebe postarat sami, sami organizovali záchranné práce a později, po povodni, práce na obnově života v obci. Místní úřady hráli hlavní roli. Povodeň mobilizovala mnoho nových místních vůdčích osobností a organizátorů a upevnila akceschopnost místních skupin, zejména nevládních ekologických organizací, které byly v těchto kritických dnech často jediným zdrojem informací a poradenství. v postižených oblastech.

Řeka Morava je od soutoku s Dyjí po soutok s Dunajem (tedy na slovenském úseku toku) je oboustranně ohrázována odsazenými hrázemi v různé vzdálenosti od břehu a její koryto je zkapacitněno řadou průpichů (průtočná kapacita profilu mezi hrázemi činí 1400 -1500 m³s^-1). Tyto hráze jsou narozdíl od toku Moravy v ČR poměrně značně vzdáleny od vlastního toku, čímž má řeka poměrně přirozený a dostatečně velký prostor k rozlití v inundaci. Plochy v tomto mezihrázovém prostoru jsou využívány jako lužní les, mokřady a lužní louky, tedy na tomto stanovišti zcela přirozená společenstva. Z tohoto důvodu byly i škody povodní 1997 na slovenském úseku řeky Moravy jen minimální.

Jak uvádí hydrologické zprávy ze Slovenska, v profilu Kopčany Morava kulminovala dne 14.7.1997 hodnotou 671 m³s^-1 a vodním stavem 657 cm (více než Q₁₀₀). V profilu Moravský Ján (pod soutokem

Moravy s Dyjí) kulminace nastala 21.7.1997 za přispění vody vypouštěné z VN Nové Mlýny hodnotou 912,5 m³s^-1, což zde představuje už jen Q₅-Q₁₀. Povodňová vlna trvala celkem 42 dní (6.7.-14.8.1997).

Z pomoci humanitárních organizací 300 mil. Kč byla jedna třetina věnována na výstavbu bytů a domovů pro staré lidi, zůstatek na humanitárních kontech byl 170 mil. Kč

Svědčí o tom např. skutečnost, že ze státních prostředků bylo již v roce 1997 vynaloženo na opravy škod na základních prostředcích v podniku Povodí Moravy a.s. 130 mil. Kč z přidělené státní dotace a dalších 120 mil. Kč hrazených z půjčky zřízené podnikem k tomuto účelu. Podle našeho názoru byly opravy prováděny bez dostatečného vyhodnocení, proč došlo při povodňové situaci k těmto škodám, jak účinněji v budoucnosti zabezpečit vyšší účinnost protipovodňové odolnosti a jak sladit tuto nápravu škod s dalšími zájmy. např. ochrany sídel, územního plánu nebo podpory přírodně cenných území. Prosté odstranění škody po povodni - tedy uvedení věcí do původního stavu - je jistě intelektuálně i administrativně méně náročné, než koncipování nového pohledu na vzdorování možným budoucím povodňovým situacím s uvážením všech aspektů "veřejného zájmu". Avšak tento v současnosti používaný přístup nekritického provádění oprav na tocích je v mnoha případech jen plýtvání celospolečenskými prostředky. Je známa řada případů evidentně nesmyslného "přerovnávání" štěrkonosných řečišť, obnovování původních koryt, objektů a opevňovacích prvků místo toho, aby se nově koncipovala skutečně účinná ochrana sídel, objektů a lidí proti příštím povodním.

Nejde o objektivnost přiznaných škod na úrodě v tom smyslu, že byly v mnoha případech nadsazené, ale spíše o správné určení jejich původu. Např. v okrese Břeclav bylo vykázáno úplné zničení kultur v rozsahu 2647 ha a částečné zničení (nad 50%) na 960 ha celkem za 32,7 mil. Kč, zatímco na jaře 1966, kdy došlo pouze k dlouhodobému zvýšení hladin řek Moravy, Dyje a Kyjovky a na pozemcích vystoupila podzemní voda nad povrch, bylo v okrese Břeclav identifikováno asi 2000 ha přechodně

zamokřené a okolo 800 ha trvale zamokřené orné půdy. Zpravidla se jedná o pozemky dřívějších lučních porostů v údolní nivě, které byly po provedených vodohospodářských úpravách přeměněny na ornou půdu. Tyto skutečnosti by měly být důvodem k přehodnocení pohledu na rizika ztrát, kterým byl vystaven zemědělský sektor při povodních ve srovnání např. s mnohonásobně vyššími škodami, ke kterým došlo jinde. Z toho pak mohou vyplynout podstatně vstřícnější kroky resortu zemědělství k formování nové koncepce prevence proti povodňovým škodám, založené na využití částí údolních niv při povodňových situacích jako retenčních prostorů k ochraně sídel, komunikací, průmyslových objektů aj. před ničivými účinky povodní.

Dosud se s částmi údolní nivy pro účinnou ochranu před povodněmi v potřebném měřítku nepočítá (až na určité již nesporně ověřené případy, např. v prostoru CHKO Litovelské Pomoraví a CHKO Poodří). Přitom se objevují problematické návrhy na převedení povodňových průtoků v intravilánech sídel, např. k protipovodňové ochraně Olomouce má být proveden obtokový kanál situovaný a dimenzovaný v trase a parametrech uvažovaného plavebního kanálu Dunaj - Odra - Labe. Nabalování obdobných "parazitních" projektů na účet protipovodňových opatření se dá očekávat z mnoha směrů. Není přípustné, aby prostředky daňových poplatníků byly utraceny za irelevantní nebo s protipovodňovou ochranou nesouvisející investice.

Analýza povodňových škod ukázala, že nejmenší škody se projevily v přirozených a přírodě blízkých úsecích potočních a říčních niv s přirozenými koryta vodních toků a s převahou mokřadních, lučních a lesních ekosystémů, adaptovaných na zaplavování. Podrobná analýza rozsahu škod na území CHKO Litovelské Pomoraví a CHKO Poodří i rekognoskace území přírodního parku Strážnické Pomoraví ukázala, že přes neobvyklý rozsah, výšku i délku zaplavení se škody (především na narušení lesních a zemědělských komunikací) pohybují řádově v milionech Kč a jsou tedy z hlediska celkových škod zanedbatelné. Řádově mnohonásobně vyšší škody vznikly na polních kulturách ztrátou úrody zaplavených plodin. Vysoká výše škod souvisí také s tím, že tradičně obhospodařované, vysoce biologicky produktivní nivní louky byly rozorány a trvale přeměněny na pole, a to i tam, kde lze očekávat častější výskyt povodní.

Největší škody vznikly v urbanizovaných částech potočních a říčních niv tam, kde byla niva využita pro bytovou či průmyslovou výstavbu, případně nevhodně postavené komunikace a kde přitom selhala technická opatření na omezení rozlivů vody. Rovný povrch a vhodné podmínky pro zakládání staveb vyvolaly v minulosti zvýšený tlak na zástavbu v údolní nivě, především v okolí velkých měst. Ničivé účinky povodní v minulosti byly zapomenuty. I na Moravě se prokázalo, že na rozdíl od dlouhodobé ”paměti krajiny” se lidé uchovají v paměti účinky přírodních katastrof maximálně v jedné generaci. Tlak na zástavbu v nivě ovlivnila také nedostatečná informovanost o skutečné účinnosti protipovodňových opatření, především o reálné kapacitě protipovodňových hrází.

V minulosti byla výstavba situována převážně na poříční terasy, mimo dosah záplav. Proto vzniklo v červenci 1997 tak málo škod na historických objektech, proto na jižní Moravě nebyl při povodni zaplaven ani jeden vinný sklep. Postup urbanizace říčních niv lze ukázat na příkladu nivy Svratky v úseku od Brna po Nosislav. V roce 1825 zde bylo zastavěno pouze 1,4% území říční nivy, v roce 1996 již 18%. V katastrálním území Komárov u Brna bylo v roce 1825 zastavěno 8,2% území, v roce 1960 již 43,4% a v roce 1996 bylo zastavěno již 89,9% území říční nivy. Toto tvrzení potvrzují i následující tabulky, které demonstrují současné využití ploch v nivě Moravy a v jejím záplavovém území.

Analýza vývoje využití údolních niv v uplynulých dvou stoletích ukazuje, že se podstatně snížilo zastoupení luk a podstatně zvýšil podíl orné půdy a zastavěných území. Pokud by tento trend pokračoval i v budoucnu, došlo by při opakování povodňové situace k neúnosnému zvýšení rizika katastrofálních škod. Racionálním využitím území niv vodních toků (zhruba 2,5% plochy území ČR) lze riziko neúměrných škod nejúčinněji odstranit.

Opatřením, které má chránit zástavbu před vznikem povodňových škod, je i stanovení tzv. zátopových území a povolování činností v nich. Zátopová území stanovují podle zákona o státní správě ve vodním hospodářství a vodního zákona na návrh správce vodního toku okresní úřady. Zátopová území musí být zakreslena v územních plánech. Činnosti (např. stavby) v zátopových územích pak povolují pověřené obecní úřady.

Jak již bylo řešeno, povodní 1997 byla zaplavena většinou novější výstavba v nivě, nikoli historická zástavba. masová výstavba v rizikových záplavových územích tedy svědčí o chybném přístupu: zátopová území nejsou v územních plánech zakreslena (Jeseník), stavba byla povolena i s vědomím její rizikové lokalizace nebo bylo dokonce stavěno i přes varování, že jde o nebezpečné území (Chomoutov, Lanžhot). Je třeba mít na zřeteli, že umísťujeme-li stavbu do nivy, vědomě se vystavujeme riziku jejího zaplavení, poškození a zničení.

Tato zásada musí být respektována nejen u stavby budov, ale i komunikací a dalších zařízení infrastruktury. Komunikace nejenže byly poškozeny povodní, ale také způsobily hromadění obrovských mas vody a dály toku povodně jiný směr a zprostředkovaně tak přispěly k zaplavení mnoha sídel. Zde by mělo být zváženo, zda budou silnice a železnice vedeny v nivě ve výši okolního terénu (pak budou zaplavovány), na nákladných estakádách s dostatečně dimenzovanými a udržovanými propustky anebo zcela mimo nivu. Z předběžných propočtů vyplývá, že každý vyklizený metr profilu v nivě přispěje k bezkoliznímu převedení množství povodňové vody a je řádově levnější než technická protipovodňová opatření. Platí obecná zásada, že drobná řešení jsou lepší, levnější, účinnější než jedno velké, monumentální.

Mimo škod způsobených vodou, zůstávají neřešeny problémy s množstvím materiálu neseného vodou. Nejde jen o dnové sedimenty, ale i o jemné částice nerozpuštěných látek (plaveniny), které v toku sedimentují. Ze zpracování ČHMÚ vyplývá, že za povodně v červenci 97 proteklo řekou Moravou v Kroměříži 870 tisíc tun plavenin.V úseku mezi Kroměříží a Uherským Hradištěm sedimentovalo 300 - 400 tisíc tun. Taková množství snižují nejen průtočné kapacity koryt toku, ale na povrch těchto nerozpuštěných látek jsou vázány specifické organické látky, těžké kovy a další polutanty, které pak ovlivňují jakost vody.

Na okresních povodňových komisích ležel hlavní díl organizace akutních záchranných akcí i následných asanačních prací. V podstatě všechny okresy posuzují svou vlastní činnost na hranici svých možností. Všichni se vyjadřují velmi pochvalně především o spolupráci s profesionálními i dobrovolnými hasiči, dále se záchrannou službou, příznivý ohlas byl i na práci policie i armády (některé formální problémy při spolupráci s armádou viz zpráva okresu Zlín str. 18), v horských oblastech též Horské služby (okres Jeseník). Kladně je hodnocena i spolupráce s dalšími subjekty, ať již byla předem nasmlouvána pro podobné krizové situace, nebo byla nabídnuta až v průběhu povodně.

Za nedostatečnou byla vesměs považována dosavadní legislativa, kdy dosud chyběl zákon o integrovaném záchranném systému (upraveno vládní vyhláškou). Činnost povodňových komisí byla podpořena zejména Zákonem o státní správě ve vodním hospodářství (1974) a Nařízení vlády ČSSR o ochraně před povodněmi (1975). Není v nich zakotvena koordinace v případě, že katastrofa přesahuje hranice okresů. Přesto vazby s Ústřední povodňovou komisí i spolupráce mezi okresy podél toku fungovala uspokojivě.

Kritizována je v některých případech práce správců vodních toků (např. neplnění vládního nařízení 27/1975 Sb. o povodních). Rozpačité je hodnocení a.s. Povodí Moravy a a.s. Povodí Odry. Kladně je přijímána např. práce dispečinků společností Povodí, i když jejich funkčnost byla oslabena velmi špatným komunikačním spojením. Naopak nepochopitelná je nečinnost Povodňové komise uceleného povodí v moravní části zaplaveného regionu. Státní meliorační správa je v této funkci lokálně považována až za zcela zbytečnou (Uherské Hradiště).

Podle názoru okresních úřadů by měla být povodeň 1997 podrobně dokumentována (hranice rozlivů, hloubka, pohyb vody aj.), zhodnocena se všemi jejími aspekty a výsledné informace by měly být zveřejněny. Na takovýchto informacích je pak třeba postavit celkovou koncepci protipovodňové ochrany v povodí (např. Hodonín). Pokud se tento požadavek neslučuje s postavením Podniků povodí jako akciových společností, měl by být statut těchto firem urychleně přehodnocen.

Zpravodajství ČHMÚ v době povodní oceňují všechny okresní povodňové komise, přes částečné komunikační obtíže, které se objevily u ČHMÚ Ostrava (tyto nastaly v důsledku výpadků elektřiny, zničení nebo nedostupnosti stanic). Některé okresy navrhují e-mailové spojení pro urychlení a větší vypovídací schopnost informací. Vyvstává otázka, zda ČHMÚ provede přepočet charakteristických průtoků (n-leté vody) z řady zahrnující povodeň 1997.

Nejvážnějším problémem v řídící činnosti se ukázalo vzájemné telefonní a jiné spojení s obcemi i záchrannými týmy. Zejména tam, kde postupně vypadla telefonní síť a následně i dodávka elektrického proudu ztrácely krizové štáby možnost operativně řídit záchranné práce (Bruntál, Jeseník). Většina okresů se shoduje na nutnosti dobudování radiového spojení u krizových štábů, záchranných týmů i na obecních samosprávách (včetně záložních zdrojů a vyškolení obsluhy).

Projevil se rozdílný přístup okresů k obecním samosprávám a naopak. Již 4.7. předávaly některé okresní úřady varování ČHMÚ starostům obcí a jejich prostřednictvím občanům a vyhlašovaly pohotovost členům povodňových komisí (Hodonín) nebo zveřejnily vyhlášky (Veselí n. M.). V jiných okresech však povodňová komise začínala pracovat až po hlášení o nezvladatelné povodňové situaci z několika obcí. Místy se vyskytly střety mezi státní správou a samosprávou (Krnov, Holčovice) a následně se projevily v rychlosti a účinnosti záchranných prací.

Přes některé uváděné problémy se okresní článek v řízení krizové situace v zásadě osvědčil, zúročily se pravděpodobně i zkušenosti z činnosti dřívější CO. Rušení okresů na úkor vytvoření větších celků by z tohoto pohledu bylo nevhodné, v podobné krizové situaci nezvládnutelné. Výše uváděné instituce mají za povinnost hájit zájmy celku, udržet v provozu zásobování, dopravu, zabránit větším škodám na úkor menších škod. Je otázkou, zda by tyto činnosti bylo možno v budoucnu provádět s větší vstřícností a pochopením pro jednotlivé občany.

Ve zprávách z okresů se např. neobjevily úvahy o tom, proč došlo ke ztrátám na životech. Možná, že lepší informovanost a připravenost obyvatel mohla některým osobním tragédiím zabránit. Jsme přesvědčeni, že každý má právo podrobně vědět o možném ohrožení místa, na kterém žije (zveřejnit výsledky modelového řešení povodí pod nádrží Šance, všeobecná informovanost o problémových místech v systému ohrázování- např. ohrožení obcí pod Přerovem, vyznačení povodňových výšek na veřejných budovách apod. ).

V průběhu krizových událostí by měl být každý dostatečně informován, lidé mají však právo nebýt zbytečně stresováni. Je otázkou, zda museli být některé, předem předpokládané evakuace prováděny vysloveně v nočních hodinách. Je žádoucí též výrazněji odlišit v médiích zprávy a pokyny povodňových komisí od vlastního (někdy senzacechtivého) zpravodajství médií a uzákonit povinnost médií pravidelně (i klidovém období) uvádět informace pro chování v krizových situacích. Vysílání místních rozhlasů a televizí bylo hodnoceno velmi kladně. Nemělo být však být přehlceno pouze krizovými zprávami (psychická zátěž pro ty, kteří májí rozhlas či televizi stále zapnutou,, aby jim neunikla podstatná zpráva). Pro ty, kteří potřebují okamžitou informaci, je třeba zřídit telefonní linku s nahranými zprávami, internetové a teletextové stránky.

Letošní povodeň měla, kromě negativních až katastrofálních důsledků, i velký výchovný a varovný účinek. Do budoucna nelze vyloučit nejen podobné povodňové epizody, ale ani ekologické katastrofy jiného původu. Na to musí být společnost po všech stránkách připravena, pokud se má negativní dopad takových událostí minimalizovat. Na okresní úrovni jsou si toho většinou dobře vědomi a každá zpráva okresní povodňové komise uvádí podrobné návrhy na další opatření, ať již ve vlastní působnosti nebo pro celou ČR, vyplývající z letošní zkušenosti.

O úspěšné manipulaci na přehradách v Beskydech lze přinejmenším diskutovat. Obyvatelé Ostravice a dalších obcí u stejnojmenné řeky museli v noci 8.7. 1997 během krátké doby opustit své domovy, protože hrozilo přelití přehrady Šance. Takto bylo ohroženo cca 8500 lidí. Evakuace obyvatel se naštěstí ukázala jako zbytečná, deště ustaly a přítok do přehrady podstatně klesl. Zatím nezodpovězenou otázkou zůstává, jestli a jakým způsobem šlo této mezní situaci zabránit. Domníváme se, že to jinou manipulací na zmíněném vodním díle bylo možné.

Manipulace na VN Šance se v době povodně řídila manipulačním řádem a rozhodnutími povodňové komise uceleného povodí. Z manipulačního řádu máme k dispozici pouze údaj o možné výši předpouštění - povodňové plány nedovolí předpouštět víc než 90m³, protože tok řeky je křižován přivaděčem pitné vody do Ostravy.

udržován na hodnotě cca 4 m³/s, nebylo předpouštěno nic. Přítok do nádrže se začal prudce zvyšovat 6.7. dopoledne a kulminoval 7.7. okolo 2 hodiny ranní. Odtok se 7.7. stabilizoval na 110 m³/s. Po příchodu druhé povodňové vlny se odtok dále zvyšoval, protože byl dosažen bezpečnostní přeliv a hladina se blížila maximálnímu retenčnímu objemu. Za této situace bylo rozhodnuto obětovat vodovodní přivaděče pod VN a vypouštět vodu z nádrže. Současně se zrychlil pohyb svahového sesuvu v údolí Řečice a hrozilo, že ke 100-letému průtoku v řece se přidá ještě další vlna vzniklá sesutím svahu do přehrady, proto byla provedena evakuace 8500 obyvatel z údolí Ostravice. Krátce potom naštěstí došlo ke zlomu v intenzitě srážek a prudkému snížení přítoku do nádrže. Maximální odpouštění z přehrady Šance se projevuje v grafu průtoků na Odře v Bohumíně jako druhý vrchol povodně. Touto manipulací se povodňová vlna z Ostravice dostala se až za povodňovou vlnu z celého povodí Odry.

Zmiňme se ještě o fungování přehrady Bystřička: podle Povodňové zprávy okresu Vsetín povodí této přehrady přispělo k ničivosti záplav také svým dílem. Nejvyšší vypouštěcí kapacita na hrázi je 10,5 m³/s (při běžném průměrném letním přítoku do přehrady teče potokem Bystřička 260 l/s). V průběhu neděle 6.7. přítok podstatně převyšoval maximálně nastavený odtok, takže již ve 22¹⁵ hod. se nádrž zcela zaplnila a řečiště pod přehradou přijalo nárazovou vlnu 50 m³/s, která způsobila škody především ve stejnojmenné obci. Průtok přehradou dosáhl maxima dne 7.7. v 0.³⁰ hod asi 120 m³/s. Z uvedeného vyplývá, že přehrada Bystřička nesplnila svou úlohu v retenci povodňové vlny, pohled na zcela zaplněnou a přetékající nádrž nenaplňoval obyvatele žijící v údolí pod ní pocitem bezpečí.

Podle údajů Povodí Odry význam Slezské Harty spočívá hlavně v zásobování vodou, povodňové ochraně a nadlepšování minimálních průtoků. Slezská Harta byla před příchodem povodně naplněna jen minimálně, projekt počítal s jejím napouštěním v průběhu cca 15 let. Prázdná přehrada tak mohla plně zachytit povodeň (za 7 dní celkem 37 mil m³), po celou dobu bylo z níže ležící nádrže Kružberk vypouštěno pouze 1 m³/s. Bez zachycení povodně z Moravice by škody zejména po soutoku s Opavou byly pravděpodobně větší a došlo by asi i k zatopení Ostravy v městských částech přiléhajících k řece Opavě.

Před létem byla vodárenská nádrž Morávka téměř prázdná, protože ji čekala rekonstrukce, v jejím plášti byla trhlina. Povodeň ji znovu naplnila až po okraj a v hrázi se objevila další trhlina. Generální oprava by měla být dokončena do roku 1999 a přijde cca na půl miliardy. Povodí Odry samo uvádí, že povodňové škody na vodních dílech dosáhly 700 mil. Kč, takže poškození VN Morávka (které bylo označeno jako havarijní již před povodní) tvoří asi třetinu povodňových škod vyčíslených Povodím Odry.

Po povodních se v denním tisku i na seminářích a konferencích objevily také hlasy volající po revizi přístupu k břehovým porostům. Mnoho odborníků na tyto názory reagovalo a uvádělo argumenty, vysvětlující význam těchto porostů a obhajujících jejich existenci. Tvrzení o škodlivém vlivu břehových porostů na stabilitu hrází a břehů a o jejich významném vlivu na výši povodňových škod, jsou-li vyřčena všeobecně, problematiku břehových porostů zužují do černobílého vidění a jako pro všeobecná tvrzení pro ně nelze nalézt argumenty.

břehové porosty nedostatečně zpevňují břehy toků, byly povodňovým proudem vytrhávány a ve vzniklých nátržích se hráze snadno prolamovaly,

Břehové porosty byly, pochopitelně, povodní poškozeny. Nelze však tuto problematiku generalizovat, pouze šetřením přímo na místě je možné odpovědně stanovit, zda a z jakých příčin byl břehový porost poškozen. Poškození břehového porostu závisí na stavu porostu před povodní. Všeobecným problémem u nás je bezkoncepční nebo téměř žádná péče o břehové porosty, způsobená do určité míry i nedostatkem finančních prostředků. Obvykle se zásah v břehových porostech provádí až po vzniku určité havarijní situace, zásah bývá často velice radikální a stává se předmětem sporu mezi orgány ochrany přírody a správci toku. Tyto zásahy ale většinou nezapadají do koncepce nebo plánu péče o břehové porosty, bývají prováděny nárazově a opakovány až po vzniku další havarijní situace na dané lokalitě. Ze zkušeností nabytých nejen při povodni 1997 vyplývá, že vyšším stavům vody lépe odolávají břehové porosty s přirozenou druhovou skladbou, věkově i prostorově diferencované, pravidelně udržované.

Stabilita břehového porostu má vztah také k regulovanosti koryta, návaznosti břehového porostu na opevnění koryta a dalších místních poměrech, závisí také na rychlosti vodního proudu, hloubce vody a době zatopení. Známe příklady toků, kde břehové porosty odolaly minulým povodním a teprve letošní je výrazně poškodila, je však i mnoho toků, kde břehové porosty jako celek odolaly i letošním povodním. Bohužel se vyskytly ne ojedinělé případy, kdy byly břehové porosty, letošní povodní takřka nepoškozené, zcela bezdůvodně vykáceny např. s odvoláním na jejich potenciální nebezpečnost.

Ihned po povodních se zejména ze strany správců toků objevily návrhy kácení stromů na hrázích, kde údajně neobstály, byly proudem vytrhávány a ve vzniklých nádržích se hráz prolamovala (uváděn např. konkrétní případ stoleté lípy v Uherském Hradišti). Zpráva o povodní okresního úřadu hovoří o tom, že břehové porosty nebyly povodněmi poškozeny, naopak zpevňovaly hráze a bránily jejich rozplavení a vzniku nátrží (např. lípy u Rybáren na pravém břehu). Inkriminovaná lípa však podle OkÚ nezpůsobila protržení hráze.

Funkčnost různých břehových porostů lze demonstrovat na základě letošních poznatků z CHKO Poodří: mohutné náplavy celých stromů (především topoly kanadské) zachycující se za mosty a podobné překážky pocházely z oblasti nad CHKO, kde je Odra částečně napřímeným podhorským tokem. Během povodně byly přirozené úseky vodních toků zahlceny splaveninami (dřevní hmota, bahno, odpadky). Poškození toků a břehových porostů se projevily zejména v částech meandrujících řek, které se nacházejí pod napřímenými úseky.

Regulace vodního toku vede k pocitu bezpečí na jeho březích, vzniká zástavba v zátopovém území. Při povodni pak dochází ke škodám na těchto objektech, které by u neregulovaného (širokého, měnícího se, kde voda pravidelně vybřežuje) koryta nebyly postaveny.

Koryto vodního toku po úpravě mívá sice zvýšenou kapacitu, ale pouze do určitého průtoku, např. Q₂₀. Regulace tedy neochraňuje absolutně, ale jen do určité míry. Některé způsoby úpravy provedené bez kvalitního projektu jsou přímo nebezpečné (zatrubněné toky, zúžené průtočné profily v místě mostů apod.). Úprava koryta sice může ochránit na toku výše ležící sídla před menší povodní, rychleji však odvede vodu do nižšího úseku, kde pak vznikají vyšší škody.

Předpověď intenzívních srážek byla známá již 4.7. odpoledne, reakcí na to mělo být předpouštění přehrad na Svratce (Brněnská přehrada, Nové Mlýny). Průběh manipulace na VN je zřejmý z grafů, zveřejněných ČHMÚ na konferencích o povodních v Olomouci a v Brně. Během prvních dvou dnů intenzívních srážek neprobíhala žádná manipulace, této příležitosti nebylo nevyužito. Hladina Vírské vodní nádrže byla v té době shodou šťastných okolností snížena o 10 metrů z důvodu rekonstrukce hráze. Vírská nádrž byla vypouštěna až od 9.7., kdy hrozil přeliv přes korunu hráze. Nesprávná (žádná) včasná manipulace na Brněnské přehradě se podílela na lokálním zatopení brněnské čtvrti Jundrov a města Židlochovice.

Dle údajů ČHMÚ byly na Svratce vyhodnoceny tyto průtoky: Borovnice - Q₅, Dalečín - Q₅₀, Vír - Q₁₀, Veverská Bitýška - Q₅, Brno - Q₂ až Q₅, tedy nikoli průtoky srovnatelné např. s řekou Moravou.

Při povodni 1997 došlo jen u hrází ve správě Povodí Moravy k protržení na cca 300 místech (celkové škody na tocích ve tohoto podniku jsou vyhodnoceny na 1,688 mld. Kč). Závažnost těchto poruch, jejich příčiny a důsledky byly velmi rozdílné. Nejčastější příčinou poruch bylo přelití hrází v nejnižších místech (sebelepší vodohospodářská soustava má vždy určité limitní množství vody, kterou je schopna provést) a následné soustředění průtoku se značnou vymílací schopností, na což hráze nejsou

konstruovány. V současné době uplatňovaný systém rozdílného dimenzování hrází podél toku k tomuto přelévání v méně chráněných územích za vyšších povodní vede. Důsledky těchto poruch však byly za letošní povodně mnohdy příznivé, protože umožnily rozliv vody v údolní nivě a snížily tak kulminační průtoky v níže položených úsecích toku (např. protržení hráze u Petrova pomohlo městu Hodonín). Tyto poznatky by měly vést k budování přelivných hran v hrázovém systému a tím k bezpečnému nátoku vody do inundačního prostoru.

Zprávy z okresních úřadů se někdy zabývají analýzou možných příčin protržení hrází. Např. v Uherském Hradišti bylo zjištěno, že se jedná většinou o místa, kde násep přehrazoval původní koryto řeky (srovnání se starými leteckými snímky) - rameno Koňov, Výrovka, nad Uherským Hradištěm i nad Otrokovicemi u Kvasic.

V povodí řeky Dyje je 43,5 mil. m³ ochranných prostorů ve vodních nádržích, zatímco v povodí řeky Moravy je nádržích 6,1 mil. m³ ochranných prostorů...

Retenční schopnost nádrže Nové mlýny je velmi malá, zvláště při snaze Povodí Moravy kvůli výrobě elektřiny držet hladinu co nejvýše. Při průtocích Dyje, Jihlavy a Svratky nad Q₅ (což zdaleka nebyl případ loňského července) je jejich význam pro transformaci povodně zanedbatelný.

Povodeň se projevuje jinak v údolní nivě, jinak v podhorských oblastech. Zatímco v horských a podhorských oblastech, kde má tok vyšší spád, vznikají největší škody erozní činností, v oblasti nížin se řeka rozlévá do šířky a škody vznikají spíše zaplavením území, někdy i na delší dobu.

Pramenné oblasti řek Opavy, Opavice i Bělé leží v CHKO Jeseníky, která je zároveň CHOPAV. Tato oblast je poměrně lesnatá. Od konce sedmdesátých let jsou lesy pod silným imisním tlakem, dochází k oslabování a odumírání porostů, zejména smrkových. Nejpoškozenější jsou porosty hřebene a vyšších vegetačních stupňů. Plochy holin a mladých porostů věku do 10 let jsou mnohasethektarové, obnova lesa je ztěžována bořivými větry. Prakticky vymizela jedle, bukové porosty tvoří sotva 15%. Došlo k degradaci půd nevhodně volenou dřevinnou skladbou (původní jedlobukové lesy byly v minulém století nahrazeny smrkovými monokulturami), změnila se jejich charakteristika (struktura, chemismus, pufrovací schopnosti). V porostech je poměrně rozsáhlá cestní síť (povrch silnic - štěrk, asfalt, makadam), která byla značně poškozena povodní. Je obnovována v původním rozsahu i původních trasách. Svážnice jsou silně erodovány, zahloubeny pod úroveň okolního terénu.

Trvalé travní porosty v nivách řek i na výše položených lukách a pastvinách, dříve využívané jako orná půda a většinou meliorované, nejsou stabilizovány, schází pravidelné kosení, rozčlení a protierozní prvky, doznívá vliv intenzívního hnojení, chovu skotu.

Regulovaná koryta vodních toků a břehové porosty byly zanedbané. Odlehčovací kanály byly vybudovány jen na několika málo místech (Bělá - Plastform), jiná vodohospodářská zařízení na tocích určená pro eliminaci příp. povodní nebyla nikde v oblasti použita.

Toky horských a podhorských oblastí vykazují velkou rozkolísanost průtoků (údaje z roku 1932 poskytlo PJ Sojka). Největší zvětšení průtoku se objevuje u Desné, která za velkých vod zvětšuje stav cca 200x.

Např. pro horní tok Moravy (po Zábřeh na Moravě) a přítoky Krupá, Branná, Desná s Mertou a Moravská Sázava s Březinou můžeme uvést odhadnutý objem inundačního území cca 80 mil. m³. Při ”suchém” průtoku by takové množství vody odtékalo 5 měsíců, při povodňovém průtoku pouhé dva dny.

Krajina horská a podhorská je charakteristická říčními toky většinou v úzkých údolích, kde je natěsnaná obytná a průmyslová zástavba, zemědělské plochy a liniové stavby. Plošná a liniová zástavba v údolích, zejména v údolních nivách, přitom stále sílí. Velká část přirozených inundačních ploch je tak více či méně souvisle zastavěna. Jen v ojedinělých úsecích (např. úsek Vrbno - Zátor - Loučky) je niva dosud nezastavěná. Zde jde o velmi zachovalý přírodní prostor poměrně vysoké kvality, který byl v minulosti sice zemědělsky využíván a částečně odvodněn, avšak od konce osmdesátých let byly pole přeměňovány na trvalé louky, a postupně se samovolně revitalizoval.

V nivách řek (Opavy, Opavice, Bělé) byla povolována zástavba (obytná i chatová) bez respektování inundačního území. Současný stav zástavby tak prakticky neumožňuje nekonfliktní rozlivy. Záplavové území většinou není zakresleno v územních plánech (např. Jeseník). Komunikace situované v nivách, náspy, mosty byly nevhodně trasovány a nevhodně postaveny - působí jako povodňové hráze do zástavby v případě záplav, četnost propustí a jejich údržba je nedostatečná, stejně jako používaný profil.

Předpokládáme, že v údolí došlo k nejvýraznějším povodňovým škodám v horských oblastech vůbec na Střední Opavě. Silnice II/451 byla prakticky zcela zničena, na celém toku byly lokální nátrže, v prostoru Kamenitý p. - Vrbno byla silnice totálně zničena a mohutné silniční těleso včetně silného břehového opevnění zcela odplaveno v délce min. 3 km, až na dva byly zničeny veškeré mosty na toku. Na prudkých svazích došlo k častým sesuvům, do toku se tak dostalo obrovské množství kmenů (hlavně smrkových), mocnost náplavů dosahovala často 2,5 m.

V úseku horní Odry se její údolí dále rozšiřuje a šířka nivy narůstá, místy je provedena regulace toku. Určité možnosti zvyšování retence jsou v nivě Odry, ovšem jedná se o území o celkové velikosti 2,5 - 2,7 km² a možnosti zde reálně ovlivňovat průtoky jsou tedy nevelké. Přesto by bylo zapotřebí realizovat řadu menších opatření zvyšujících retenci krajiny

CHKO Poodří se nachází v severní části Moravské brány, zahrnuje nivu Odry a přítoků a část pravobřežní terasové plošiny (celkem 81,5 km²). Oblast je významná jako nadregionální biocentrum (severní část) a biokoridor (jižní část), je zapsaným mokřadem podle Ramsarské konvence na ochranu mokřadů. Jádrem je pravidelně (i vícekrát ročně) zaplavované území nivy Odry o velikosti 15 - 20 km². Pravidelné inundace Odry jejích přítoků mají nezastupitelný význam po existenci mokřadních biotopů (komplexy lužních lesů, nivní louky, rybníky, periodické a trvalé tůně). Pravidelně zaplavované území odpovídá 1. a 2. zóně CHKO a je využíváno jako louky, pastviny, drobné komplexy lužních lesů, rybniční soustavy, minimálně jako orná půda.

V inundaci se nacházejí pouze okraje některých obcí a příčně procházející tělesa komunikací, sídla jsou umístěna převážně mimo inundaci podél přítoků. Rozsah zaplaveného území činil při povodni 1997 54 km² a objem vody pozdržené nivou odhadem cca 89 mil m³ (ČHMÚ Ostrava stanovil ovlivnění povodňové vlny retencí v CHKO Poodří v profilu Ostrava - Svinov, z něhož vyplývá, že kulminace byl snížena cca o 100 m³/s oproti modelovému případu bez vlivu nivy). Hlavní navrhovaná opatření ke zvýšení retence a snížení škod jsou zahrnuta do Plánu péče o CHKO Poodří, jedná se o revitalizační opatření (především odstranění inundační hráze Odry u soutoku s Bílovkou a tím zvětšení retenčního prostoru) a převedení některých ploch v inundaci z orné půdy na louky. Mnohá opatření již byla zrealizována v minulých letech.

Na příkladu CHKO Poodří lze demonstrovat, jaké škody způsobila katastrofální povodeň 1997 v krajině se zachovalým charakterem a historickým hospodářským přizpůsobením záplavám. Škody a vlivy na krajinu zde nastaly minimální (podmáčeny některé objekty v obcích na okraji nivy, místy poškozeny rybniční hráze a tělesa komunikací, zničena úroda zem. plodin na pozemcích vzhledem k inundačnímu území nevhodně obhospodařovaných, narušeny některé upravené části vodotečí, štěrk a písek naplaveny do luk, ”vymyty” skládky na březích vodotečí a odpady rozvlečeny po tocích).

CHKO Poodří může sloužit jako modelové území, kde je poměrně dobře sladěno hospodářské využívání nivy s přirozenou protipovodňovou funkcí území.

Odra protéká plochou ostravskou pánví bez výrazné nivy. V celém rozsahu města Ostravy je tok Odry regulován, upraven na Q₁₀₀. Ve městě se do Odry vlévají dva významné přítoky Opava (levobřežní) a Ostravice (pravobřežní). Povodeň v červenci 1997 zcela či zčásti zaplavila některé městské obvody (zástavba na obou březích v blízkosti toku - městské části Nová Ves, Svinov, Přívoz, Hrušov) a průmyslové podniky (Moravské chemické závody, Ostramo, bývalé šachty, úpravny), došlo k úniku značného množství chemikálií. Využitelné retenční prostory zde prakticky nejsou, je nutné udržovat současnou úpravu toku.

Jedná se o velmi ploché území širokou, nevýrazně ohraničenou nivou. Odra je regulována a ohrázována až ke starému Bohumínu (ke státní hranici). Dále podél hranice je to meandrující poměrně mohutný tok. Významným pravobřežním přítokem v bezprostřední hranici s Polskem je Olše. Vhodné retenční prostory jsou vzhledem k charakteru území nevelké, nacházejí se především u soutoku s Olší (cca 3-5 km²).

Lesy jsou složitý ekosystém, prostorově i hmotnostně mohutnější a dlouhodobější než kterékoliv jiné rostlinné společenstvo. Z toho vyplývá i jejich působení na přírodní prostředí, včetně jejich schopnosti tlumit povodňové vlny a stabilizovat vodní režim na území, které zaujímají, ale i níže po toku. Tento vodohospodářský účinek lesů se připisuje především vlivu lesních biocenóz na fyzikální vlastnosti půd.

Je však nutno říci, že lesy mají omezenou schopnost zadržet deště a zabránit povodním. Kapacita zachycení deště lesem, zpomalení a snížení odtoků vody je limitována. Vyplývá to z omezené kapacity lesních ekosystémů, především kapacity lesní půdy. Tato kapacita je v podstatě určována hydrologickou kvalitou humusu (velikost infiltrace) a propustnosti půdy pro vodu (velikostí perkolace) a není přímo závislá na složení a způsobu obhospodařování lesních porostů Vliv pěstebních a obnovných opatření v lesním hospodářství na genezi průtokových vln se tedy zatím ukazuje jako nepříliš průkazný.

Celá řada autorů vidí jako hlavní faktor ovlivňující infiltraci srážkových vod ve tvorbě pokryvného humusu a infiltraci potom víceméně úměrnou tloušťce vrstvy tohoto humusu. Lze konstatovat, že pod smíšenými a listnatými porosty se vytvářejí hydrologicky příznivější formy humusu než pod jehličnatými, zejména smrkovými porosty. Nejméně příznivé formy humusu z hlediska infiltrace srážkových vod nacházíme většinou na starých nezalesněných holinách, resp. na pasekách po necitlivé těžbě a vyklizování kmenů (často dochází k narušení až odstranění pokryvného humusu).

Pokud hovoříme o vztahu lesních porostů a srážek, je třeba také připomenout ochranu před erozním ohrožením území, kterou lesy zabezpečují. Destrukční proces eroze půdy nabývá reálnou hrozbu především ve spojitosti s výskytem antropogenních procesů vystupujících na téže ploše, které jej mohou iniciovat nebo akcelerovat. Jde zejména o odlesňování, odstraňování pokryvného humusu, rozrušování půdy pasoucím se dobytkem, stavebně technickou činnost aj., které mohou vést až k devastaci půdy.

Završením nepříznivého vývoje ve schopnosti zemědělské krajiny zadržovat vodu se stala druhá vlna kolektivizace v sedmdesátých letech. Synergický efekt celoplošné “intenzifikace výroby” bez ohledu na přírodní podmínky, rozorávání trvalých travních porostů, vytváření honů o velikosti mezi 50 až 200 ha bez ohledu na terén, rozšíření kukuřice a dalších erozně náchylných plodin do sklonitých podhorských terénů, absence jakékoliv politiky ochrany půdy proti erozi; to vše v kombinaci s nástupem těžké techniky a chemizace vyústilo do celoplošného zhutnění půdy a urychlilo půdní erozi a degradaci humusu do míry řádově stonásobně přesahující přirozenou schopnost obnovy půdy - půdotvorný proces.

Rostoucí počet katastrofálních záplav v mikropovodích o rozloze v řádu jednotek až desítek kilometrů čtverečních, které vznikají po místních prudkých srážkách dokazuje, že faktor způsobu hospodaření je pro rychlost odtoku, erozi a riziko místních záplav významnější než geomorfologické a půdní podmínky. Jen namátkou jmenujeme několik místních povodní převážně z jihomoravského regionu, které měly pro jednotlivá postižená sídla obdobný dopad ( zaplavené příbytky, zničené komunikace a infrastuktura, ztráty na životech) jako povodeň z července 1997 pro rozsáhlé území s tím rozdílem, že se katastrofy odehrály během několika hodin a dostalo se jim menší publicity: Litomyšl - 1984, 1985, Balinka nad Velkým Meziřičím nebo Loučka a Besének na Tišnovsku v roce 1985, Dřevnice na Vizovicku a Zlínsku nebo Lešanský potok na Prostějovsku v roce 1986, Kozlovský potok ústící do Jihlavy v Lukách n. Jihlavou na jaře 1997, mikropovodí nad obcí Vážany nad Litavou na Slavkovsku v červnu 1990, Dražovice na Rousínovsku v roce 1996, atd. Rekognoskace terénu po těchto událostech prováděné Geografickým ústavem ČSAV dokumentují rozhodující vliv erozně náchylných plodin jako je kukuřice, řepa, brambory, kterým byly osety větší části mikropovodí, na erozi i tvorbu urychleného odtoku a místní povodňovou vlnu.

Vývoj zemědělství po roce 1990 neznamená výraznější změnu s výjimkou zatravnění části svažitých pozemků a omezení chemických vstupů do půdy. Ministerstvo zemědělství zcela selhalo v přípravě nástrojů na ochranu půdy. Systém zemědělských dotací nevede k péči o vodohospodářskou funkci krajiny ani o udržování dlouhodobé úrodnosti půdy. Spoléhání na zdlouhavé, nákladné a komplikované komplexní pozemkové úpravy nevede k žádným změnám. Je nutno zavést daleko pružnější motivačně restriktivní systém péče o půdu, který bude podmiňovat získávání jakýchkoliv dotací kontrolovatelnými pravidly hospodaření a zapojí do systému kontroly obce, pojišťovny, správce toků, vlastníky půdy a další partnery, kteří v území hospodaří

V rámci převážně zorněných Vněkarpatských a Vnitrokarpatských sníženin (Dyjsko-svrateckého úvalu, Dolnomoravského a Hornomoravského úvalu, Moravské brány a Ostravské pánve) a Poopavské nížiny jsou právě široké nivy řek Dyje, Svratky, Jihlavy, Moravy, Bečvy, Odry a Opavy těmi územími, v nichž se zachovala celá řada přírodě blízkých až přirozených ekosystémů s vysokou druhovou diverzitou (viz mapová příloha č.9). Proto právě zde je v porovnání s okolními plošinami i podstatně vyšší četnost zvláště chráněných území - maloplošných i velkoplošných. Chráněná území zahrnují celou škálu rozmanitých nivních biocenóz: zbytky i rozlehlejší komplexy lužních lesů, nivní louky, různé typy mokřadů včetně odříznutých říčních ramen, poslední zbytky neupravených říčních koryt. Mezi zvláště chráněná území jsou zahrnuty i některé rybníky s přirozenými břehy a litorálními lemy.

Nejvíce chráněných území je v nivě Moravy. Z velkoplošných je to CHKO Záhorie na Slovensku (do nivy zasahuje jen část), přírodní parky Strážnické Pomoraví a Záhlinické rybníky a CHKO Litovelské Pomoraví. Velkoplošnou ochranu si však zasluhuje řada dalších ekologicky cenných částí nivy - zejména rozlehlý komplex lužního lesa s enklávami nivních luk nad soutokem Dyje s Moravou. V nivě Moravy bylo vyhlášeno 37 maloplošných chráněných území (národních přírodních rezervací, národních přírodních památek, přírodních rezervací a přírodních památek), z toho 22 v nivní části CHKO Litovelské Pomoraví.

V širokých nivách všech jmenovaných moravských řek však lze vymezit desítky dalších ekologicky významných segmentů. Svědčí o tom skutečnost, že např. v nivě Bečvy bylo při mapování popovodňového stavu vymezeno kromě 3 stávajících chráněných území celkem 70 dalších ekologicky významných segmentů krajiny, včetně 13 úseků povodní vytvořeného přirozeného říčního koryta a náplavů.

1. pramen Moravy a pramenný úsek toku (NPR Králický Sněžník) - přírodní horský potok bez regulačních zásahů
2. fragmenty luk mezi Bohutínem a Postřelmovem - převážně polokulturní až kulturní louky s fragmenty zamokřených olšin, bohatý stromový doprovod toků
3. louky v záplavovém území mezi Leštinou - Bohuslavicemi - Třeštinou - zbytky původního koryta Moravy s bohatými břehovými porosty a zbytky odstavených říčních meandrů
4. pás údolní nivy mezi Stavenicemi a Olomoucí - centrální část CHKO Litovelské Pomoraví
5. odstavené meandry pod Olomoucí - Olomouc Nové Sady - Charváty
6. rameno Morávka - počátek na jezu Charváty
7. soutok s Bečvou (PR Zástudánčí)
8. Malá (Lesní) Bečva - Troubky - Kroměříž
9. areál po obou březích regulované Moravy mezi obcemi Kroměříž - Záhlinice (Troubky - Kroměříž)
10. pobřežní areál na soutoku Moravy s Mojenou
11. odstavené meandry mezi Napajedly a Veselí n. M.
12. Morava pod Veselím n. M.
13. odstavené meandry nad Hodonínem, Hodonínský luh
14. areál mezi Hodonínem a stupněm Kúty
15. areál Moravy u Lanžhota

Říční nivy jsou i významnými přirozenými migračními cestami rostlin a živočichů, zprostředkující kontakt různých ekocenotických skupin organismů. Proto jsou nivami všech jmenovaných moravských řek vedeny trasy nadregionálních resp. regionálních biokoridorů územních systémů ekologické stability, napojené na evropskou ekologickou síť (EECONET). Mezi evropsky významné biokoridory patří niva Moravy a niva Odry, mezi biocentra evropského významu je počítána oblast soutoku Dyje s Moravou a Litovelské Pomoraví.

• vliv těchto ekosystémů na průběh povodně,
• negativní vlivy povodně na ekosystémy,
• pozitivní vlivy povodně na ekosystémy.

Pokud se týká průběhu a důsledků povodně, pak jednoznačně pozitivní roli sehrály lužní lesy, zvláště jejich rozsáhlejší komplexy. Výrazně brzdily rychlost povodňové vlny (např. převážně zalesněnou nivu Moravy v CHKO Litovelské Pomoraví překonávala povodňová vlna plných 10 hodin). Suchý poldr s lužními lesy nad soutokem Dyje s Moravou zachytil přibližně 100 mil. m³ vody, čímž významně zabránil vzniku povodňových škod v nivě Moravy v sousedním Slovensku a Rakousku.

Přes řadu přímých negativních vlivů a jejich předpokládaných důsledků lze konstatovat, že i výjimečně velká povodeň se projevila jako výrazný krajinotvorný činitel z ekologických hledisek pozitivně. Došlo k místy i velmi výraznému omlazení reliéfu říčního koryta a zejména příbřežních částí nivy. Lze říci, že rozvodněné řeky působily v mnoha úsecích jako samovolný revitalizační činitel.

V minulosti technicistně upravená koryta byla místy přeměněna v široká řečiště se složitou maloplošnou mozaikou různých vodních a mokřadních až terestrických biotopů (divočící tok, klidné laguny, do různé míry vyvýšené a zvodněné štěrkové a písčité lavice, strmé břehové nátrže), které jsou rozhodujícím impulsem pro rozvoj maloplošné mozaiky dynamicky se vyvíjejících geobiocenóz a hydrobiocenóz s vysokou druhovou diverzitou, která byla úpravami toku výrazně omezena. Tyto samovolně revitalizované úseky řečišť jsou ve svých různých částech potenciálním hnízdištěm některých zvláště chráněných a ohrožených druhů ptáků (ledňáčka říčního, břehule říční, kulíka říčního, pisíka obecného aj.), heterogenní řečiště je předpokladem obnovy diverzity rybí obsádky.

Z hlediska bioty se rezistence ekosystému vodních toků zvyšuje směrem od pramene k níže ležícím aluviálním úsekům. Tam mají povodně charakter předvídatelných sezónních jevů, které se během fylogeneze staly u řady druhů, zejména ryb, součástí strategií reprodukce a optimálního využívání potravních zdrojů zvláště při odrůstání juvenilních stádií

Každá sesuvná lokalita má svá specifika, kde kromě přírodních předpokladů přistupují faktory podmíněné lidskou činností. Mnohé postižené budovy byly postaveny na starých sesuvných terénech a často další přístavby a nástavby domů neúměrně zatížily sesuvné území nebo naopak jednostranným zářezem odlehčily úpatí svahu a umožnily rozvoj sesouvání. Rovněž lidské aktivity vedoucí ke zvyšování povrchového odtoku do kritických míst, např. necitlivé odlesňování, likvidace protierozních zařízení na zemědělské půdě a naopak neudržování lesních melioračních rýh odvádějících vodu ze sesuvných území v minulém období jsou jednou z příčin vedoucích k aktivizaci pohybů. Též některé zemní tvary vzniklé při stavbě silnic (např. jednostranné hluboké zářezy či náspy) nebo pokládání telefonních kabelů (rýhy), které byly nevhodně situovány do sesuvných oblastí ovlivnily aktivitu sesuvných pohybů.

Jedním ze základních opatření při stabilizaci sesuvných území je odvádění vody z vlastního sesuvného území i z blízkého okolí. Zejména při rozsáhlých sesuvných územích může jít v dílčích povodích horských o poměrně rozsáhlá území, která jsou odvodňována. Při sanacích rozsáhlých sesuvných území je nutné zvažovat, zda nebude vhodnější ponechat území přírodnímu vývoji, event. převést postižené louky a pastviny na lesní půdu a technicky stabilizovat pouze sesuvná území ohrožující obydlí a významné infrastrukturní prvky v krajině.

Pro vodohospodáře bylo nejsnadnější sáhnout do archivů a ”oprášit” staré dokumentace, v nichž byly vytypovány profily vodních nádrží a velmi zjednodušeným způsobem je přizpůsobit pro řešení povodňové ochrany. Je nepochopitelné jak snadno lze na vládě vymáhat přes 20 mld. Kč na stavbu retenčních nádrží a prezentovat toto nákladné řešení jako jedinou variantu, bez ohledu na nejistoty spojené s neujasněností hydrologických údajů, bez hlubší analýzy povodňových škod a bez znalosti změn odtokových poměrů a ekonomických efektů tohoto řešení.

Vodohospodářská lobby prosazuje jako jediné řešení protipovodňové ochrany povodí řek Moravy, Bečvy a jejich přítoků stavbu soustavy retenčních nádrží. Stavba uvažovaných nádrží o objemu 96 až 202 mil. m³ vody má stát 14,5 mld. Kč až 24,4 mld. Kč. Včetně dalších opatření (řízené inundace, zvyšování inundačních hrází apod.) by toto řešení mělo přijít na 16,5 až 26,3 mld. Kč.

K jaké transformaci povodňových vln dojde v uvažovaných velkoobjemových retenčních prostorech? Jedná se o poměrně složitou problematiku. Výsledek záleží na vzdálenosti prostoru od chráněného sídla, resp. poměrné velikosti povodí, velikosti retenčního prostoru a jeho poměru k objemu vody v povodňové kulminaci, způsobu manipulace apod. Transformační účinek všech navrhovaných opatření by měl být podrobněji posouzen. Orientačně můžeme vyjít z následujícího přehledu:

Z výše uvedeného přehledu plyne, že přehrada Hanušovice by poskytovala retenci na přívalové srážky z cca 7 % plochy povodí (byť srážkově bohatší) ve vztahu k Olomouci, která by měla být hlavním chráněným sídlem na horní a střední Moravě. Poldr Mohelnice pokrývá 48 % plochy povodí Moravy po Olomouc. Litovelské Pomoraví přiléhá svými inundačními prostory těsně k Olomouci. Uvažované retenční kapacity (ovladatelné prostory) těchto investic jsou řádově srovnatelné: shora 20, 30 a 15 mil. m³. Ochranný efekt pro Olomouc tedy stoupá od zanedbatelného v nádrži Hanušovice až po nejvyšší z uvedených prostorů v Litovelském Pomoraví. Stále ale není započítán efekt retence vody v povodí.

Podklad MZe pro jednání vlády ze dne 30.9.1997 uvádí, že nádrž Hanušovice ochrání 90 tis. obyvatel, poldr Mohelnice 125 tis. obyvatel a řízená inundace Litovelské Pomoraví 80 tis. obyvatel. Uvedené počty ochráněných obyvatel se jeví hrubě nadhodnocené a nepodložené a navíc se uvedenými investicemi ochrana jedněch a těchže obyvatel částečně překrývá. Účinek nádrže Hanušovice by se podle uvedených čísel musel promítnout až v Olomouci, což výše uvedený odstavec zpochybňuje. Řízená inundace v Litovelském Pomoraví je k Olomouci blíže než poldr Mohelnice a přesto je jí přiznána ochrana menšího počtu obyvatel. K čemu by tedy měla sloužit nádrž Hanušovice za cca 9 mld. Kč? K ochraně Litovle těžko, snad k ochraně stejnojmenného sídla. Poldr Mohelnice (za 1,66 mld. Kč) by měl sloužit snad k ochraně Litovle a částečně k ochraně Olomouce. Ale nelze ochranu Hanušovic, Litovle a Olomouce zajistit levněji?

Efekty, kterými se projeví transformace povodňových vln shora uvedenými retenčními prostory na snížení kulminačních průtoků nejsou velké. Nejúčinnější z těchto nádrží, poldr u Mohelnice, sníží svým objemem 30 mil. m³ hladinu vody (kulminaci 1997) o 30 až 70 cm a v Litovelském Pomoraví sníží hladinu vody o 15 až 30 cm. Tímto účinkem se nedají zdůvodnit vysoké investiční náklady retenčních nádrží. Vliv nádrží horní Moravy na úsek pod Olomoucí nebyl doposud prokázán.

Na řece Bečvě počítá VÚV Praha se stavbou nádrže nad Teplicemi s retenčním prostorem o objemu 30 až 50 mil. m³, za 11 311 mil. Kč. Alternativně se uvažuje s bočním poldrem o objemu 20 mil. m³, za 1 510 mil. Kč, resp. se stavbou více poldrů (u Hranic a Oseku nad Bečvou). Jejich retenční účinek by se měl projevit nejvíce na Spojené Bečvě a zvýšit především ochranu Hranic a Přerova. Kapacita koryta Bečvy je však v těchto městech poměrně vysoká. Zvýšení průtočnosti koryta Bečvy na kapacitu kulminačního průtoku v roce 1997 by nemělo být technicky neřešitelným problémem a vzhledem k výši nákladů na stavbu nádrží by mělo být relativně finančně nenáročné.

Pod soutokem Moravy a Bečvy se bude účinek retenčních nádrží postupně vytrácet v rozlehlých inundačních prostorech nad a pod Kroměříží až k Hodonínu. Budou se měnit retenční funkce těchto inundací naplněných v červenci 1997 pravděpodobně více jak 200 mil.m³ vody, které tak účinně snížily kulminační průtoky u Hodonína.

Výstavbou retenčních nádrží by doznal povodňový režim výrazných změn. V některých případech se nedají vyloučit záporné efekty. Vývoj povodně na Moravě je velmi citlivý na střetávání povodní na soutoku s Bečvou a s Dyjí (viz kap. 4.1.2.). Pozdržení vrcholu povodně nádrží na jednom toku může způsobit ”nasedlání” vrcholů povodní a zvýšit tak kulminaci pod soutokem. Tuto možnost popisuje Ing. Malíšek (VÚV Praha, 1974) ve studii zabývající se vlivem retenčního prostoru nádrže Teplice (objem 20 mil.m³), která by měla k soutoku s Dyjí příznivý vliv a na dolní Moravě by situaci zhoršila.

Řešení retenčních funkcí nádrží je úloha značně složitá a zatížená nejistotami klimatického scénáře i hydrologických modelů. Kromě povodně z roku 1997 nejsou k dispozici záznamy o společné povodni Moravy a Bečvy přibližně stejné periodicity. Z údajů jedné povodně zodpovědné závěry nelze udělat. Povodně vznikají na základě různého časového a plošného rozložení, různých intenzit a objemů srážek i odlišného stavu území, resp. odtokových poměrů. Transformace povodňových vln stávajícími inundačními prostory je velmi komplikovaná. Režim povodně se může výrazně měnit vlivem jen zdánlivých maličkostí, místního snížení hráze, protržení hráze, ucpání mostu a pod. Doposud nebyly komplexně definovány stávající odtokové poměry celé řeky Moravy a Bečvy, natož jejich ovlivnění soustavou navrhovaných retenčních nádrží.

Retenční účinek ”přesně” spočítaných retenčních prostor přehrad nelze jednoznačně definovat, protože tento účinek je ovlivněn vstupními podklady, jako jsou statisticky zpracované hydrologické údaje apod. Například ČSN 751400 Hydrologické údaje povrchových vod uvádí pro N-leté průtoky (Q₂₀ až Q₁₀₀) orientační hodnoty směrodatné chyby pro jednotlivé třídy: I - 15 %, II - 30 %, III - 40 %, IV - 60 %. Kromě toho je otázkou, zda je správné, nutné a možné všechno poměřovat pouze čísly.

Základním problémem řešení protipovodňové ochrany bude tedy stanovení návrhových parametrů, pro něž nejsou v současné době dostatečné podklady. Předimenzování nádrží vyvolává zbytečné náklady a naopak nádrže, které nebudou mít dostatečnou kapacitu, se naplní povodňovou vlnou ještě před příchodem vrcholu povodně a tudíž nebudou plnit očekávanou retenční funkci.

Mýty o jednoznačně kladném významu retenčních nádrží, jimž podléhá laická i odborná veřejnost, se obtížně vyvracejí. Varující jsou závěry nedávného výzkumu, který prokázal, že ochranné objemy nádrží vltavské kaskády zlepšují ochranu Prahy při povodních s kulminačními průtoky přibližně do Q₁₅, při větších povodních je situace spíše nepříznivější (Gabriel, Nacházel, 1997).

- přehrady způsobují sociální škody (je nutné kvůli nim vystěhovat obyvatele, bourat domy apod.),

(PRO řekU MoravU v úseku od soutoku s Dyjí po soutok s Desnou a řekU BečvU od soutoku s Moravou po soutok Vsetínské a Rožnovské Bečvy)

Povodeň, která proběhla v červenci 1997 na řece Moravě a Spojené Bečvě byla svým rozsahem, jak kulminacemi, tak objemem povodňové vlny zcela mimořádná. I když četnost jejího výskytu je vyhodnocována s pravděpodobností větší jak jednou za 100 roků, nelze s jistotou tvrdit, že se nemůže vyskytnout častěji a že se v dohledné době nemohou vyskytnout i povodně větší.

Na řece Moravě je převážná část údolní nivy chráněná v rozsahu Q₁₀ až Q₁₀₀. Nízký stupeň ochrany mají některá města stojící na březích řeky Moravy (např. Veselí n. M., Uherské Hradiště, Olomouc, Litovel). Na Bečvě se pohybuje kapacita koryta kolem Q₅, kromě Přerova a Hranic. Nedostatečná je ochrana sídel. V polních tratích je protipovodňová ochrana vyhovující, často až předimenzovaná. Kapacita koryta řeky se navíc průběžně snižuje ukládáním nánosů.

Povodeň zaplavila téměř celou údolní nivu obou řek. Inundační prostory pohltily stovky mil. m³ vody a výrazně zploštily vrcholy povodňové vlny.

• zachovat retenční potenciál inundací řeky Moravy a Bečvy v maximální míře,
• vyjít z dosavadního systému ochrany území a zvýšit pouze protipovodňovou ochranu území měst, obcí a významných průmyslových a zemědělských objektů,
• v obcích a městech spojit zvýšení kapacity koryta s revitalizací nábřeží, koryta řeky a prostoru mezihrází; na území mimo obce obnovit přírodě blízký krajinný ráz údolní nivy,
• v územních plánech rezervovat dostatečně široký pás pro průtočný profil a zeleň (i jako rezerva pro zkapacitnění koryt),
• stupeň ochrany volit na základě zhodnocení ekonomických i mimoekonomických škod a nákladů vyvolaných protipovodňovou ochranou,
• uvolnit okolí koryt vodních toků (především) bystřinného charakteru s aktivními korytotvornými procesy v extravilánech v úsecích, kde je jejich stabilizace značně náročná a kde je žádoucí obnovit přirozený ráz vodního toku.

• na základě matematického modelu odtoku vody (odvozeného ze srážek) zvýšit retenční potenciál stávajících inundačních prostorů s cílem snížit kulminační průtoky (např. řízené inundace),
• revitalizací území zvýšit retenční potenciál plochy povodí,
• za účelem předpovědi záplav zdokonalit informační systém o odtokových poměrech a tyto informace šíře zpřístupnit,
• upřesnit povodňové plány,
• na zaplavovaném území upravit podmínky využití území.

Ne všechna území obcí vyžadují stejný stupeň ochrany. Záleží na jejich využití a zranitelnosti při povodních, délce záplavy, hloubce a rychlosti proudící vody. Existují obce, v nichž si občané zvykli mimo intravilán na pravidelné záplavy a přizpůsobili se jim.

Důležitým podkladem pro stanovení stupně protipovodňové ochrany je analýza povodňových škod, z nichž by se dalo odvodit, kterým škodám se dalo zabránit včasným varováním a následným zabezpečením majetku a které byly při záplavě nevyhnutelné. Mj. je třeba posoudit i vliv pevných jezů na zvýšení hladin toků zvláště ve městech, kde vesměs způsobovaly dřívější vybřežení řeky.

Z hodnocení nevyhnutelných ekonomických a mimoekonomických škod a vynaložení nákladů na protipovodňovou ochranu lze území klasifikovat do kategorií podle stupně protipovodňové ochrany (viz mapová příloha č.7). Protože zatím nejsou ani náznaky, že by se někdo tímto problémem vážněji zabýval a zjištěné škody nejsou zcela reprezentativní, zjednodušili jsme úlohu na potřebu ochrany všech sídel pro kulminační průtoky povodně v roce 1997.

Následující tabulka ukazuje na příkladu povodí Moravy, jak velká plocha nivy byla zatopena v jednotlivých úsecích při povodni 1997 a jak velkou část z této zaplavené plochy tvoří zastavěná území, které je nutno chránit. Ze souhrnných údajů vyplývá, že území s nutnou ochranou tvoří 11 % plochy zaplavené v červenci 1997, tj. že 89% zaplavené plochy není nutné proti povodním chránit a že je možné je využít k řízeným rozlivům povodňových vln.

Technicky a ekonomicky poněkud náročnější bude řešení protipovodňové ochrany větších měst ležících po obou březích řeky Moravy, jejichž zástavba komplikuje zkapacitnění koryta a znemožňuje odvedení povodňové vody kolem souvisle zastavěného území (Uherské Hradiště, Napajedla, Olomouc, Litovel, Přerov, Hranice). Města Veselí nad Moravou, Uherský Ostroh a Kroměříž se mohou ochránit obtokem (ramenem vedeným průtočnou inundací).

Základním principem této koncepce je umožnění rozlivu povodňových průtoků do niv na nezastavěné plochy. Obecně platí, že není zájem na zbytečně vysoké ochraně zemědělských půd, resp. plodin na nich. Z hlediska ochrany přírody jsou pravidelné záplavy žádoucí (lužní biotopy). K tomuto způsobu retence vody v krajině slouží plochy neřízených inundací (volných rozlivů vody) a plochy řízených inundací (rozlivů vody s možností ovlivnit přítok a odtok vody z retenčních prostorů technickými prostředky).

Inundační prostory téměř v celé údolní nivě řek Moravy a Bečvy plní nezastupitelnou funkci při transformaci povodňových vln. V nivě Moravy jsou to zejména prostory v Litovelském Pomoraví a těsně nad ním (zdržení nástupu kulminace v Olomouci o cca 24 hod.), prostory mezi Olomoucí a Kroměříží a celý úsek mezi Spytihněví a Strážnicí. V povodí Odry jsou významné prostory v CHKO Poodří. Stejně významné jsou i inundace a inundační prostory na přítocích. Nahrazení jejich plné funkce retenčními nádržemi není reálné. Z toho vyplývá, že čím větší plochy bude možno využít pro inundaci, tím nižší budou náklady na budování technických opatření na protipovodňovou ochranu sídel položených níže na toku, u nichž musíme usilovat o ochranu proti povodním s vysokou bezpečností.

V nezastavěné krajině je možné uvažovat existenci odsazených hrází s mezihrázím využitým jako lužní lesy a louky. Dále navazující plochy nivy v záhrází mohou sloužit jako zemědělská půda s tím, že hráze jsou uzpůsobeny k neškodnému přelivu na vybraných místech (např. vzdušný líc proveden v mírném sklonu, aby nemohlo dojít k poškození erozí). Rozlitá voda bude ze zemědělské půdy odtékat systémem odvodňovacích kanálů a příkopů. Pokud se bude jednat o řízenou inundaci, voda může být vypouštěna jednoduchými stavidly nebo skrz otvory v hrázích zahrazené dlužemi. V případě řízených inundací může být využíváno různých vzdouvacích zařízení, vesměs vzdouvacích hrází, jezů a stavidel, kterými je možno režim záplav regulovat. Z uvedených zařízení jich celá řada v krajině existuje nebo existovala a v mnoha případech by se jednalo o obnovu a doplnění dříve fungujících systémů.

• u průtočných inundací odstranit překážky, které brání průtoku vody. Místní komunikace nevyvyšovat nad úroveň terénu a důležité komunikace křižující průtočnou inundaci budovat na estakádách, nebo je opatřit dostatečnými průtočnými otvory. Kapacitními propustky je třeba opatřit i stávající tělesa komunikací (železniční tratě Bzenec – Strážnice, Staré Město – Kunovice, aj.),
• v místech, kde dochází k přelivu hrází upravit tvar, resp. opevnění hráze, aby nedošlo k protržení hráze,
• po opadnutí povodně umožnit vypuštění inundačního prostoru,
• v záplavovém území nepřipouštět zástavbu, pokud stavebník neprokáže, že na objektu nedojde k povodňovým škodám, k ohrožení životů a že nebude bránit hladkému průtoku vody,
• hospodaření na zemědělské půdě přizpůsobit režimu záplav (období záplavy, četnost záplavy, rychlost pohybu vody, hloubka vody),
• na častěji zaplavovaných plochách obnovit louky a lužní lesy,
• z inundací vymístit provozy, při jejichž záplavě může dojít ke kontaminaci povrchové vody,
• zabezpečit zdroje pitné vody v inundacích proti zalití zvýšeným pažením vrtů a studní.

Logická potřeba využití niv k inundaci s sebou nese i potřebu určitého způsobu hospodaření a využití niv. V nivě a zejména poblíž objektů by neměly stát stohy slámy, polní hnojiště ani skládky dřeva a manipulační plochy. Zvýšené riziko a četnost zaplavení zemědělských nebo lesních pozemků v nivách vyvolává potřebu obezřetnějšího výběru kultur a plodin i způsobů hospodaření. Celá záležitost se týká zejména zemědělství, kde je třeba volit méně intenzívní formy hospodaření, zejména spojené se změnou orné půdy na trvalé travní porosty (to by se týkalo cca 1% zemědělské půdy, která i přes dříve provedené vodohospodářské úpravy zpravidla trpí podmáčením podzemní vodou nejen při povodňových situacích). V této souvislosti je třeba obecně přehodnotit míru ochrany orné půdy před povodněmi, podle našich odhadů je ochrana větší než Q₅ ekonomicky nerentabilní.

Výše uvedené základní zásady by měly být podrobněji rozpracovány a k jejich realizaci by měly být vytvořeny legislativně-ekonomické nástroje. Např. v oblasti zemědělství se nabízí možnost rozšířit některý z dotačních titulů i na zemědělskou půdu, která by se nacházela v na zaplavovaných plochách, na níž by se zemědělsky hospodařilo přiměřeně hydrologickému režimu údolní nivy. Další možností je nabídnout výměnu pozemků v inundačním území za státní pozemky ležící mimo s tím, že původní pozemky v nivě budou trvale zatravněny nebo zalesněny.

Tyto změny dávají prostor pro koncepčně založenou revitalizaci vodních toků, napojení odstavených slepých ramen, vytváření mokřadů, obnovení nivních luk, lužních lesů a dalších cenných biotopů pro podporu biodiverzity v údolních nivách. Ostatně pouze v úsecích toků s přilehlou částí nivy umožňující přirozený hydrologický režim lze vést seriózní úvahy o revitalizačních opatřeních. Inspirací pro nás může v tomto směru být Koncept revitalizace údolní nivy řeky Moravy v hraničním rakousko-slovenském úseku, zpracovaný rakouskou státní vodohospodářskou organizaci Wasserstrassendirection s garancí nevládní ekologické organizace Distelverein v rámci programu LIFE Evropské unie.

V souvislosti s opatřeními na snížení povodňových škod je nutno objektivně posoudit i reálný účinek takových úprav hospodaření v krajině, které by vedly ke zvýšení její retenční schopnosti. Jedná se o celý komplex opatření, směřujících ke zpomalení povrchového odtoku a jeho přeměně na odtok podzemní. Zásadní význam má péče o půdu, zvyšování obsahu humusu, zlepšování struktury půdy a vodního režimu, zlepšování stavu lesa, vhodné uspořádání zemědělských pozemků (pásové hospodaření, střídaní honů osetých erozně náchylnými plodinami s odolnějšími kulturami) a sítě zemědělských a lesních cest, zvyšování retenční kapacity území obnovou a budováním malých vodních nádrží a mokřadů apod. Tato opatření nemohou zabránit vzniku povodní při dlouhodobých trvalých deštích, ale významně snižují škodlivé účinky krátkodobých přívalových dešťů, jejichž výskyt je na našem území častější.

V současné době je dostatek poznatků o tom, jak retenční potenciál krajiny zvyšovat a jak napravovat negativní důsledky nevhodných zásahů a způsobů hospodaření v minulosti. Je nesporné, že zvyšování retenčního potenciálu krajiny je veřejným zájmem, který by měl být adekvátně podporován i ekonomickými nástroji. Proto je nezbytné rozšířit stávající programy - Péče o krajinu, Revitalizace říčních systémů a Komplexní pozemkové úpravy a věnovat na jejich realizaci ze státního rozpočtu podstatně vyšší prostředky. Zásadní význam má nalezení vhodných kritérií dotační politiky MZe, která by v rámci podpory mimoprodukčních funkcí krajiny při zemědělském a lesnickém využívání krajiny měla být podstatně více než v současnosti zaměřena na podporu retence vody v krajině. Například podmínění veškerých dotací dodržováním určitých zásad péče o půdu – mezi jinými omezenou délkou svahu osetého erozně náchylnou kulturou na 30, max. 50 metrů. Klíčové je zapojení obcí, pojišťoven a místních občanských skupin do kontroly způsobu hospodaření s ohledem na zpomalení odtoku a minimalizaci rizika záplav v elementárních povodích.

Aplikace metod matematické statistiky při zpracování povodňových údajů na řece Moravě naráží na své meze. Občané byli nedostatečně informováni a přesvědčeni o čase a rozsahu záplavy.

Informační systém o odtokových poměrech by měl být založen na systematickém sběru s využitím moderních zdrojů informací, zpracování a ukládání informací. Nové možnosti zpracování skýtá nadějné matematické modelování povodňového režimu, která simuluje vývoj povodně na základě vstupních údajů o srážkách a dalších údajů o povodí i vodních korytech. Modelování je velmi užitečné pro návrh protipovodňové ochrany i pro předvídání záplav a pod. Součástí informačního systému o odtokových poměrech musí být i údaje sloužící analýze povodňových škod.

Z hlediska zabránění ztrát na životech je na malých povodích nutné zřídit automatické varovné systémy. Stávající systém protipovodňové ochrany je totiž budován pro potřeby větších sídel, nacházejících se na středních a dolních tocích větších řek a těm také včetně hustoty sítě předpovědních profilů vcelku vyhovuje. Z hlediska obcí nacházejících se v horních částech povodí však nevyhovuje, neboť z hlediska rychlosti nástupu povodňové vlny na malých povodích je proces svolávání povodňových komisí řádově delší a navíc řada povodní zejména za letních přívalových dešťů unikne přímé pozornosti hydrologů, poněvadž síť předpovědních profilů (hlásných stanic) nepokrývá všechny toky.

Po povodňových událostech 1997 bylo provedeno mnoho dílčích analýz, z nichž se některé zabývaly i rozborem současných právních předpisů se vztahem k ochraně proti povodním a navrhly celou řadu změn, novel i zcela nových právních předpisů. Proto se podobnou analýzou v této studii nezabýváme, uvádíme pouze nejvýraznější nedostatky zaznamenané v průběhu zpracování studie (vlastní zkušenosti autorů a konzultantů, názory obcí a úřadů apod.). Jedná se o:

• neschopnost příslušných osob právo v praxi naplnit (povodňové komise ucelených povodí, samosprávy některých obcí aj.)
• selhalo územní rozhodování a povolování staveb v záplavových územích. Řada staveb neměla být na určitých místech nikdy legálně povolena. Současný stav v mnoha případech (i když paradoxně není protiprávní) je však z hlediska protipovodňové ochrany zcela nevyhovující. Stát bude muset v tomto směru vyvinout funkční mechanismus, jak legálně postavené stavby odstranit z nevhodných míst. Měl by i vyvozovat odpovědnost proti příslušným úředníkům státních orgánů, kteří tyto stavby povolili. Bude muset najít zdroje pro finanční odškodnění vlastníků staveb za jejich nutnou demolici
• při současné právní úpravě je možno postavit jakoukoliv stavbu přímo na břehu vodního toku, a to i v místech ohrožených povodněmi. Umožňuje to vypuštění §4 odst. 4 ze zákona 114/1992 Sb. Tento odstavec obsahoval zákaz umísťování staveb mimo zastavěná území obcí do vzdálenosti 50 m od hranic rybníků nebo jezer a 20 m od břehové čáry vodních toků, neumožňoval výjimku
• nutno zrevidovat některé zákony, zejména stavební zákon, zákon o půdě a zákon o lesích, směrem ke zvýšenému působení preventivních nástrojů. V souladu s harmonizací legislativy s EU usilovat o zavedení povinné registrace toxických látek (viz. nezjistitelné úniky z průmyslových provozů zaplavených podniků). Věnovat větší pozornost územnímu plánování a stavebnímu řízení v oblastech údolních niv a záplavových pásem.
• zrevidovat ustanovení nařízení vlády o oblastech přirozené akumulace vod ve směru další podpory retenčních schopností lesů a krajiny obecně
• vyjasnit kompetence všech orgánů státní správy na úseku vodního hospodářství a protipovodňové ochrany (MZe jako orgán státní správy vodního hospodářství)
• dopracovat a přijmout zákon o integrovaných záchranných systémech. povodně 1997 ukázaly nedostatky v koordinaci řízení různých záchranných složek (Policie ČR, požárníci, Záchranná služba, Armáda ČR, civilní obrana, Červený kříž, atd.)
• přehodnotit transformaci státního podniku Povodí na akciové společnosti, založené na chybném ekonomickém principu (jejich finanční zdroje pocházejí z tržeb na odběr povrchové vody, přičemž značná část nákladů je vkládána do protipovodňové ochrany, na kterou jejich vlastní zdroje nestačí a proto se musí spoléhat na státní podporu či jiné zdroje. Služby společností Povodí nejsou poskytovány na základě obchodně-ekonomických mechanismů.)
• stanovit povinnost subjektů jako ČHMÚ a MŽP zpřístupnit průběžné i souhrnné zprávy o jejím průběhu povodně, o přijatých opatřeních, apod.

Povodním takového rozsahu jako v roce 1997 prakticky vždy předchází srážkově bohaté období. Proto odběratelé vody z nádrží nemusejí mít obavy z jejího nedostatku. Je možné uložit provozovatelům větších vodních nádrží ze zákona povinnost snížit ve vodných obdobích úroveň hladiny a rezervovat tak část zásobního objemu pro účely retence extrémních povodní. V případě, že extrémní povodeň nenastane, není ve vodném období pro provozovatele nádrže problémem doplnit objem vody v nádrži z běžných průtoků, a to bez ohrožení biologické funkce toku pod nádrží. Přihlížet by se mělo také k teoretické střední době zdržení vody v nádrži (relativní velikosti nádrže) a jejímu hlavnímu účelu. V obzvláště vodných obdobích by se povinnost vyhrazení části objemu pro protipovodňovou ochranu měla vztahovat zřejmě i na větší rybníky.

Stávající systém hrazení nákladů na protipovodňovou ochranu a odstraňování povodňových škod je třeba podrobit veřejné diskusi. Velkým problémem je neujasněná koncepce zajišťování správy vodních toků. Ta je v současné době roztříštěna mezi různé subjekty: vodní toky spravované Lesy České republiky s.p., ”zemědělské toky” spravované Státní meliorační správou a větší vodní toky, které spravují podniky Povodí a.s., v současné době fungující jako akciové společnosti ve vlastnictví státu. Neexistuje tedy ucelený funkční systém péče o vodní režim krajiny včetně protipovodňové ochrany, který by zahrnoval celá povodí od pramenných oblastí s bystřinnými toky přes vodní toky v zemědělské krajině až po velké hlavní toky. Součástí uceleného, integrovaného systému musí být vymezení pravomocí, povinností i zodpovědnosti jednotlivých zúčastněných subjektů vč. způsobu finančního zajištění.

V souvislosti s protipovodňovou ochranou a odstraňováním povodňových škod bude třeba zvýšit podíl obcí a vlastníků na úhradě nákladů spojených s budováním technických zařízení na ochranu před povodněmi. Jen tímto způsobem lze zabránit plýtvání státními prostředky při výstavbě nákladných zařízení tam, kde ochranný efekt není adekvátní vynaloženým nákladů. Vlastníci a uživatelé pozemků a budov v nivách vodních toků ohrožených záplavami by měli být postupně vedeni k tomu, že škody způsobené záplavami budou krýt pojištěním. V případě katastrofálních škod bude zřejmě vždy nutná účast státu a humanitární občanské solidární pomoci. Státní i nestátní humanitární pomoc by ovšem neměla nahrazovat škody způsobené nezodpovědným chováním vlastníků a uživatelů objektů v územích ohrožených záplavami.

Jak vyplývá z předcházejícího textu, v této studii jsou srovnávány dva základní koncepty protipovodňové ochrany. První spočívá, zjednodušeně řečeno, v budování velkých retenčních prostorů (velkých nádrží a poldrů) v kombinaci s regulacemi toků. Druhý spočívá (rovněž zjednodušeně řečeno) v diferencované ochraně sídel pomocí hrází, v uvolnění části údolní nivy pro inundaci, event. ve zkapacitnění koryta řeky, ve snaze o retenci vody v ploše povodí i údolní nivě. Zásady druhého konceptu jsou podrobněji formulovány v kap. 6.2.3.

Lze předpokládat, obě koncepce se neliší v názoru na potřebnost retenčních prostorů v krajině, ani v názoru na potřebnost organizačních opatření (kap. 6.2.2.). Liší se však v názoru na způsoby a místa zadržení vody v krajině. Volba tohoto způsobu by měla být odvozena od příčin povodní a jejich rychlého průběhu. Od toho se totiž odvine volba prostředků ke zlepšení protipovodňové ochrany. Je zřejmé, že finanční zdroje na jejich realizaci jsou velmi omezené, a proto bude potřebné velmi pečlivě volit ty nejefektivnější a nejúčinnější formy. Současná diskuse o přehradách je toho jasným důkazem.

K nákladům na obě varianty je pak nutné přičíst ještě náklady další, a to na realizaci ostatních opatření ke zvýšení retenční schopnosti krajiny. Právě ušetřených 11-21 mld. Kč je možno účelněji vynaložit např. na krajinotvorné programy (jedná se o cca čtyřicetinásobek prostředků vymezených ročně např. na revitalizace říčních systémů!). Dosavadní roční výše prostředků přidělovaná krajinotvorným programům je doslova směšná s ohledem na to, kolik prostředků je pro tyto účely skutečně potřeba.

Doposud nebylo prokázáno, jak se projeví vliv soustavy retenčních nádrží v povodí řeky Moravy na změnu režimu povodně až pod soutok s Dyjí. Když vezmeme v úvahu i nejistoty vyplývající ze stanovení hydrologických údajů (viz předchozí kapitoly), je přínos retenčních nádrží při současných znalostech odtokových poměrů neprokazatelný. Za těchto okolností nelze vyloučit i zvýšení kulminačních průtoků v některých úsecích. Riziko funkce nádrží zvyšuje i ”lidský činitel” ovlivňující za různých nepředvídatelných okolností manipulaci v retenčních nádržích.

Vliv nádrží je třeba posoudit i z hlediska stabilizace koryt pod nádržemi. Na jedné straně se pod nádržemi sníží průtoky velkých vod a tím i namáhání koryt, na straně druhé však nádrže změní chod splavenin. V nádržích, zejména průtočných, se budou koryta a okolní pozemky zanášet, pod nádržemi se budou koryta zahlubovat.

Naproti tomu realizaci mnoha drobnějších opatření v krajině lze napomoci vhodně volenými programy a dotačními tituly (z nichž mnohé fungují), nemusí přitom jít o centrálně organizovanou činnost, ale jen podporu určitému směru. Ukazuje se zde velký význam Programu revitalizace říčních systémů a obdobných programů. I pozemky na tato opatření lze získat snadněji a nemusí je vlastnit stát, resp. státem řízený investor (správce toku). Retenční efekt se kromě toho projeví obvykle přímo v místě realizace drobných opatření a místní občané i hospodařící subjekty k nim (opatřením) mají podstatně lepší vztah, protože obvykle přispívají i k ochraně svého majetku nebo majetku svých známých a blízkých. Výhodou navrženého systému je jeho subtilnost a citlivost vůči krajině a přírodě. Vzhledem k rozložení na větší počet menších ucelených staveb bude možné volit i systém postupného financování a realizace podle zvolených priorit.

Stavba nádrží odčerpá ze státního rozpočtu vysoké investiční prostředky, na revitalizaci krajiny je pak možné věnovat méně. Pokud kompetentní orgány přistoupí na reálnější a úspornější řešení bez nádrží, bude šance uskutečnit projekty zpřírodnění krajiny, obnovu krajinného rázu údolních niv, proniknutí zpřírodněných údolí zelenými pásy podél řek do měst, urbanizování nábřeží, ekologizaci zemědělství, protierozní programy, ozdravění lesů, obnovu mokřadů, rybníků apod.

1. je výrazně (o 11-21 mld. Kč) levnější,
2. je svými účinky jednoznačnější,
3. na rozdíl od varianty s nádržemi je možno podle ní realizovat ochranu neodkladně,
4. umožňuje diferencovanou ochranu sídel podle pořadí efektivnosti,
5. varianta s nádržemi ze státního rozpočtu odčerpá tak vysoké prostředky, že nezbude na financování programů revitalizace a retence vody v krajině.

Katastrofa na jedné straně mobilizovala solidaritu a okamžité nasazení celé společnosti, na druhé straně však obnažila neschopnost státu reagovat strategicky a integrálně na závažné signály. V plné míře se projevila tendence reagovat spíše okamžitě - bez vazby na střednědobé či dlouhodobé výhledy a trendy, nekoordinovaně, pod vlivem partikulárních zájmů. Projevil se málo uspokojivý stav a nepropojenost státní správy, chybějící regionální samospráva i nepřipravenost využít potenciál institucí a lidských zdrojů, které jsou schopny připravovat a zajišťovat odpovídající koncepce, monitorovací a varovné systémy na evropské úrovni. Na druhé straně je patrný rostoucí a stále nedoceněný potenciál nestátních občanských struktur, které prokázaly svoji motivovanost, potřebnost, akceschopnost i rostoucí profesionalitu ( např. dobrovolné hasičské sbory, humanitární a charitativní organizace a nadace, účelové sbírky občanů i firem, sebeorganizace solidárních skupin při technické a humanitární pomoci postiženým) .

• Jaké závěry vyplývají z povodně pro reformu legislativního rámce?
• Jak v legislativě ošetřit propojenost souvislostí mezi povodňovými riziky a hospodařením v krajině?
• Jaká je definice veřejného zájmu v souvislostech protipovodňové ochrany, příčinných souvislostí, prevence i jednání v případě katastrofy?
• Jaké závěry vyplývají pro novou dělbu kompetencí a provázanost mezi centrálními, okresními o místními orgány a mezi institucemi jako jsou správci toků, hydrometeorologická služba, civilní obrana aj., jaké jsou závěry pro komunikaci mezi rozhodujícími resorty?
• Jaké je poučení z povodní pro reformu institucí - s ohledem na zajištění veřejného zájmu v oblasti vodního hospodářství, prevenci povodní a ochraně obyvatelstva a majetku v případě záplav?
• Jakými mechanismy dospět k politickému konsensu o přijatelné míře rizika a odpovídající ochraně sídel?
• Jak při zachování principu solidarity obnovit větší zodpovědnost obcí, vlastníků a dalších subjektů, kteří využívají přirozeně zaplavované nivy toků?
• Jakou část břemene by měl nést stát a jakou subjekty, které z investic do ochrany vlastního majetku v inundaci profitují?
• Jaké zadání vyplývá pro vytváření integrovaného informačního a varovného systému? Jaké komponenty je možno převzít ze zkušeností zemí Evropské unie a které je nutno nově formulovat?
• Jaké zásady pro obnovu postižených území z katastrofy vyplývají?
• Je možné uplatňovat politiku obnovy a regulace rozvoje plošně nebo je nutno diferencovat ( např. podle rozdílné dynamiky bystřinných a horních částí toků a jejich středních a dolních úseků) ?

• Jaké je prostorové rozložení škod a jejich výše podle lokalit?
• Kde vznikly největší škody a proč?
• Které ze škod byly neodvratitelné a jaká strategická opatření (organizační, technická a urbanistická) je nutno připravit k jejich eliminaci?
• Jaká část škod byla způsobena nevhodně umístěnou, zanedbanou nebo technicky nedomyšlenou infrastrukturou?
• Jaká část škod byla způsobena nevhodnou urbanizací niv a nerespektováním záplavové čáry?
• Které ze škod bylo možno eliminovat při včasném varování a reakci ohrožených oblastí?
• Jaká část škod, v jakých kategoriích a v kterých oblastech byla kryta pojištěním?

• Příčinné srážky a další parametry ovlivňující vznik a dynamiku povodní.
• Analýzy prováděné ČHMÚ podléhaly tlaku na revizi ze strany a.s. Povodí Maravy i Odry. Jak zajistit nezávislou oponenturu odvozených údajů a jejich širší přístupnost?
• Vzhledem k individuálnímu charakteru každé povodně by bylo účelné podrobněji zpracovat srovnání příčinných srážek povodní na konci minulého století a v roce 1997 ( základ analýzy je prezentován v této studii) .
• Jakým procesem integrovat historické i současné poznatky do srážkoodtokového modelu a podrobit jeho vstupy a interpretace rozsáhlé odborné oponentuře?
• Jak doplnit chybějící data o vlivu retenční schopnosti povodí v souvislosti se způsoby využívání území i s fyzikálním stavem půdy?
• Jak využít poznatků ze záplav menšího rozsahu, které se v posledních 15-ti letech většinou po přívalových srážkách vyskytly v různých oblastech ČR?
• Jak oddělit schematickou hydrologickou stochastiku a zjednodušující interpretaci rozsahu rozlivu od zkreslujících faktorů a tak dosáhnout co nejpřesnějšího odhadu skutečných kulminačních průtoků? Jak zajistit přechod k analytickým metodám, ověřování jejich věrohodnosti a přístup veřejnosti nejen k závěrům , ale i výchozím podkladům těchto rozborů?
• Jaké jsou limity kulminačních průtoků, které je možno provést krizovými profily při zkapacitnění koryt realistickými trvalými i mobilními technickými zásahy a pro jaké průtoky je nezbytné připravovat evakuační aj. opatření?

Na základě výsledků hodnocení ekologických souvislostí povodní 1997 dospěl řešitelský tým k přesvědčení, že vláda ČR by měla zajistit zpracování návrhu integrované protipovodňové ochrany jako alternativy dosavadního návrhu strukturálně technických opatření, které rozpracovává VÚV a další vodohospodářské instituce. Technická a biologická či biotechnická protipovodňová opatření nestojí proti sobě; vždy je nutno vycházet citlivě z konkrétních podmínek a volit řešení ohleduplná ke krajině, respektující její dynamiku a ekologické vazby a uspokojivá z hlediska trvalé udržitelnosti celého území. Není možno stanovit jednoznačná, univerzální pravidla, místo si vždy vynucuje individuální nástroj (údržby koryta, lužní lesy, suché poldry, protipovodňové hráze, retenční nádrže aj.). Jako základ může posloužit nástin integrované protipovodňové ochrany prezentovaný v této studii a vycházející z následujících principů:

• Velké povodně patří mezi periodicky se opakující přírodní jevy, jejich vzniku není možné zabránit žádnými technickými opatřeními. Absolutní ochrana území před povodněmi není možná a je třeba vycházet ze společensky přijatelné, diferencované, realistické a všeobecně dohodnuté míry ochrany území.
• Integrovaná protipovodňová ochrana musí respektovat požadavek udržení a obnovy ekologického kontinua v údolních nivách, tedy jejich průchodnosti v podélné i příčné ose.
• Integrovaná protipovodňová ochrana spojuje technické stavby s využitím nezastavěných částí niv jako průtočných poldrů ( výjimečně jako klasických poldrů s ovládaným prostorem) a cílevědomou revitalizací zaplavovaných niv.
• Rozhodující vliv na transformaci velkých povodňových vln mají inundační rozlivy v údolní nivě. Proto je třeba ”dát prostor řekám”, říční nivy maximálně uvolnit, zabránit další urbanizaci inundačních území a ve zdůvodněných případech posoudit ekonomické a sociální dopady redislokace riskantně umístěných objektů. Tento krok má důležitou sociální a politickou dimenzi, proto je potřebná trpělivá a důsledná diskuse a jednání se všemi dotčenými skupinami uživatelů inundačních území. Jedním z prvořadých a relativně jednodušších kroků je přizpůsobení způsobu hospodaření na zemědělské půdě četnosti rozlivů.
• Návrh technických a dalších opatření k diferencované ochraně sídel a infrastruktury musí být založen na participaci obcí a vlastníků, a to nejen při rozhodování o způsobu a dimenzování ochrany, ale i podílem na investicích k ochraně vlastního majetku. Jedině uplatnění tohoto principu může zabránit plýtvání veřejnými prostředky a nabalování parazitních investic.
• Je nutno docenit roli pojišťoven a obcí a postupně zpracovat a zveřejnit “zonaci povodňových rizik” nejen v údolních nivách hlavních toků, ale také v mikropovodích na celém území státu (viz. rostoucí počet lokálních katastrof po místních přívalových srážkách).
• Prioritně je třeba řešit protipovodňovou ochranu, eventuálně minimalizaci škod v nejkritičtějších částech inundací (např. Ostrava, Litovel, Olomouc, Přerov, Napajedla, Uherské Hradiště aj.). K uplatnění priorit je nutno využít důslednou analýzu příčin škod v zaplavených sídlech.
• V zájmu České republiky konfrontovat návrh protipovodňové ochrany s analýzou posledního vývoje protipovodňové ochrany v zemích EU a v USA v kontextu systému bezpečnosti obyvatelstva, širších vazeb změn ve využívání krajiny i důsledků možných globálních klimatických změn.
• Součástí integrované protipovodňové ochrany musí být finančně zajištěný dlouhodobý program obnovy retenční schopnosti krajiny v celých povodích, opřený o tyto pilíře:
• motivační i restriktivní opatření k reorganizaci honů a osevních postupů (např. podmínění všech zemědělských dotací pásovým hospodařením),
• motivační a technologická opatření vedoucí ke zlepšení fyzikálního stavu půdy (např. zvýšení obsahu humusu a eliminace hutnění),
• motivační i restriktivní opatření vedoucí ke zlepšení retenční funkce lesa (např. přírodě blízké hospodaření, úprava sítě lesních komunikací),
• motivační nástroje v oblasti revitalizací říčních systémů (např. obnova a tvorba mokřadů, malých vodních nádrží, zasakovacích zón aj.).
• Dalšími nezbytnými atributy integrované protipovodňové ochrany musí být přehodnocení urbanistických záměrů v inundačních územích, dotvoření funkčního integrovaného informačního systému o území, komplexního a funkčního varovného i záchranného systému, revize role a zodpovědnosti institucí, státní správy i samosprávy a vytvoření legislativního rámce pro uplatnění všech zkušeností z povodní.

Rozbor ekologických souvislostí povodňových událostí v červenci 1997, provedený týmem Unie pro řeku Moravu, vyústil do návrhu variantní protipovodňové ochrany bez budování nových nádrží. Návrh variantní koncepce vychází z toho faktu, že v současné době se rozhoduje bez důkladných analýz a ve velké míře nejistot o finančně náročných řešeních výrazně a dlouhodobě ovlivňujících naši společnost a krajinu. Proto je třeba volit jemnější variantu cílené ochrany nejvíce ohrožených sídel, více přizpůsobenou přírodním podmínkám, umožňující trvale udržitelné využívání říčních niv bez drastického narušení přírodních, kulturních a ekonomických hodnot.

Orientační srovnání investičních nákladů na variantu řešení protipovodňové ochrany s budováním soustavy retenčních nádrží a nákladů na jemnější variantu bez nádrží ukázalo, že varianta bez nádrží je podstatně levnější. Náklady na variantu s nádržemi se pohybují v rozmezí 16,5 až 26,3 miliard Kč, náklady varianty bez nádrží jsou odhadovány na zhruba 5,4 miliard Kč, tedy méně než třetinu. Takto ušetřené prostředky lze účelně využít na podporu dlouhodobého programu obnovy retenční schopnosti krajiny v celých povodích. Významné jsou i sociální aspekty tohoto řešení - využití prostředků na obnovu krajiny celých povodí by znamenalo podporu malých a středních místních a regionálních firem a podpořilo by zaměstnanost venkovských oblastí více než koncentrované velké stavby přehrad zajišťované centrálními dodavateli..

Navrhovaná varianta bez výstavby nových nádrží je založena na maximálně možném využití retenční kapacity údolních niv řek a na zvýšení protipovodňové ochrany území měst, obcí a významných průmyslových a zemědělských objektů. Stupeň jejich ochrany je třeba volit na základě srovnání ekonomických i mimoekonomických škod vznikajících při povodni a nákladů na protipovodňovou ochranu. Součástí základních opatření je i uvolnění okolí koryt vodních toků s aktivními korytotvornými procesy mímo sídla v úsecích, kde je jejich stabilizace obtížná a neúčelná, kde je naopak mnohem vhodnější obnovit přirozený ráz vodního toku.

Na základě výsledků analýzy průběhu a následků povodní na Moravě v červenci 1997 a s využitím poznatků o současných trendech protipovodňové ochrany v západní Evropě a USA formuloval řešitelský tým základní principy návrhu integrované protipovodňové ochrany. Doporučujeme, aby vláda ČR zajistila zpracování návrhu integrované protipovodňové ochrany jako alternativy dosavadního návrhu strukturálně technických opatření, založeného na budování retenčních nádrží.

1. Povodí Moravy, Bečvy a Odry (orientační mapa)
2. Srovnání srážkových úhrnů
3. Regulace řeky Moravy (úsek Rohatec - Soutok)
4. Současná protipovodňová ochrana na řece Moravě a Bečvě
5. Srovnání maximálního rozlivu povodní v letech 1883, 1891 a 1997
6. Rozsah maximálního rozlivu při povodni v červenci 1997
7. Vymezení částí nivy s nutnou ochranou (příklady Litovelské Pomoraví - Olomouc, Uherské Hradiště - Strážnice)
8. Přírodně nejcennější území v nivách řek
9. Část povodňových škod vykázaná okresními úřady

Aluviální louky jsou trvalé travní porosty využívané buď pastvou nebo kosením a jsou periodicky zaplavovány vodou - nejvhodnější druhotný ekosystém říčních niv.

Lokální (místní) povodní rozumíme povodeň zasahující malá povodí (do 50 km²), kdy povodňová vlna je vyvolaná lokálním (místním) přívalovým deštěm s krátkou dobou trvání a vysokou intenzitou.

Niva je území s plochým povrchem v úvalech a údolích podél vodních toků, modelované jejich záplavovou (inundační) vodou.

N-letý průtok (ČSN 736530 Názvosloví hydrologie), nesprávně n-letá voda, zkráceně Q_n, kulminační průtok, který je v uvažovaném profilu dosažen nebo překročen průměrně jednou za n let

Povodní rozumíme přechodné výrazné zvýšení hladiny toku, způsobené náhlým zvětšením průtoku nebo dočasným zmenšením průtočnosti koryta.

Regionální (oblastní) povodní rozumíme povodeň zasahující velká povodí (nad 1000 km²), kde povodňová vlna je vyvolána regionálním (oblastním, orografickým) deštěm s dlouhou dobou trvání a relativně nízkou intenzitou, nebo táním sněhu.

Retenční schopnost půdy je pojem obecný, který není v pedologii definován. Je možno vymezit a definovat pouze určité vlhkostní stavy půdy určovány tzv. kategoriemi půdní vody. Pro posouzení maximálního množství vody, které půda může pojmout se v pedologii používá pojmu plná vodní kapacita, což je hodnota vlhkosti při úplném zaplnění půdních pórů a dutin vodou. Prakticky se tato hodnota uvažuje rovná pórovitosti půdy.

Řízená inundace je upravený režim rozlivů v přirozeném záplavovém prostoru. Systémem opatření, kterým jsou nejčastěji hráze, výpustné a nápustné objekty, jezy, suchá obtoková koryta apod. se docílí řízeného ”ovládnutí” povodňové vlny, přerozdělení jejího objemu v různých záchytných prostorech, jejího zpomalení a částečného zadržení objemu povodně. Při řízené inundaci dochází k zaplavení krajiny říční nivy v rozsahu mnoha čtverečních kilometrů. Záplavám nejlépe vyhovují ekosystémy lužních lesů, nivních luk a trvale zaplavených ploch.

Suchá nádrž = poldr (ČSN 736515 Názvosloví hydrotechniky - Vodní nádrže a zdrže) - přirozeně nebo uměle omezený prostor přilehlý k toku, který při naplnění vodou nabývá retenční funkce (slouží k zachycení části objemu povodně) a snižuje povodňový průtok v toku, po průtoku povodňové vlny se nádrž zcela vyprázdní, je suchá a zpravidla se zemědělsky vyžívá

a). úroveň zaplavení vystoupáním velkých vod z upraveného nebo neupraveného koryta toku, která je vymezena zátopovou čarou největší známé vody

b). území zaplavované v prostoru mezi ochrannými hrázemi

c). území zaplavované vodami prosáklými z prostoru mezi ochrannými hrázemi

12.1. Podkladové studie (materiály vzniklé konkrétně pro tuto studii)