PF 2050

Přejeme Vám  vše dobré, hodně zdraví a sil do nového roku 2020. A všech dalších. Aby byl svět v roce 2050 uhlíkově neutrální, musíme začít hned a rychle. Chtěli jsme Vám toho říct ještě mnohem více, ale udělala to za nás jedna mladá dáma:

Projev Grety Thunbergové na konferenci OSN o klimatu v prosinci 2019

Ahoj. Před rokem a půl jsem s nikým nemluvila, ledaže bych opravdu musela, ale pak jsem našla důvod mluvit. Od té doby jsem přednesla mnoho projevů a zjistila jsem, že když mluvíte na veřejnosti, začnete s něčím osobním nebo emocionálním, abyste upoutali pozornost všech. Říkáte věci jako: „náš dům je v plamenech; chci, abyste panikařili; jak se opovažujete“.

Ahoj. Před rokem a půl jsem s nikým nemluvila, ledaže bych opravdu musela, ale pak jsem našla důvod mluvit. Od té doby jsem přednesla mnoho projevů a zjistila jsem, že když mluvíte na veřejnosti, začnete s něčím osobním nebo emocionálním, abyste upoutali pozornost všech. Říkáte věci jako: „náš dům je v plamenech; chci, abyste panikařili; jak se opovažujete“.

Asi rok jsem  znovu a znovu  hovořila o našich rychle se snižujících uhlíkových rozpočtech. Ale protože to stále ignorujeme, budu to pořád opakovat.

V kapitole dvě, na stránce 108 ve zprávě IPCC SR 1.5, která vyšla v loňském roce, se uvádí, že pokud bychom měli mít 67% šanci omezit nárůst globální teploty pod 1,5 °C, zbývalo 1. ledna 2018 v tomto rozpočtu 420 gigatun  emisí CO₂. A toto číslo je dnes samozřejmě mnohem nižší, protože každý rok vypouštíme asi 42 gigatun CO₂, včetně těch z využívání půdy.

S dnešními úrovněmi emisí bude tento zbývající rozpočet spotřebován  během asi osmi let. Tato čísla nejsou něčími názory ani politickými pohledy. Toto je současná nejlepší dostupná věda.
Ačkoli mnoho vědců soudí, že tyto údaje jsou příliš umírněné, jsou to ty, které byly přijaty prostřednictvím IPCC. A mějte na paměti, že tato čísla jsou globální, a proto nehovoří nic o aspektu spravedlnosti, která je naprosto nezbytná pro to, aby Pařížská dohoda fungovala v celosvětovém měřítku.

To znamená, že bohatší země musí vykonat ten díl práce, který na ně spravedlivě připadá, a snížit své emise na skutečnou nulu  mnohem rychleji a pak pomáhat chudším zemím dělat to samé, aby lidé v méně šťastných částech světa mohli zvýšit svou životní úroveň. Tato čísla také nezahrnují zpětnovazební smyčky, nelineární body zvratu nebo další oteplování maskované toxickým znečištěním vzduchu.

Většina modelů však předpokládá, že budoucí generace budou moci nějakým způsobem vysát stovky miliard tun CO₂ ze vzduchu pomocí technologií, které neexistují v požadovaném měřítku a možná ani nikdy nebudou. Rozpočet dávající 67% šanci je ten nejnadějnější, který IPCC uvádí. A teď máme méně než 340 gigatun CO₂, které v tomto rozpočtu ještě lze emitovat a spravedlivě rozdělit.

Proč je tak důležité zůstat pod 1,5 stupněm? Protože dokonce při jednom stupni lidé umírají v důsledku klimatické krize. Protože to je to, co žádají přírodní vědy, aby se zabránilo destabilizacím klimatu.

Abychom měli nejlepší možnou šanci vyhnout se spuštění nevratných řetězových reakcí, jako jsou tání ledovců, polárního ledu a rozmrzání arktického permafrostu. Na každém zlomku stupně záleží. Takže, tak to je, říkám znovu. To je moje zpráva. Na to chci, abyste se zaměřili.
Tak mi prosím řekněte, jak na tato čísla reagujete, aniž byste cítili alespoň nějakou paniku? Jak reagujete na skutečnost, že se v podstatě nic nedělá, aniž byste cítili sebemenší hněv? A jak to sdělujete, aniž byste  zněli alarmisticky? Opravdu bych to chtěla vědět.

Od vzniku Pařížské dohody investovaly globální banky do fosilních paliv 1,9 bilionu dolarů. Sto společností odpovídá za 71 procent celosvětových emisí. Země G20 zodpovídají za  téměř 80 procent celkových emisí. Nejbohatších 10 % světové populace produkuje polovinu našich emisí CO₂, zatímco nejchudších 50 % jen jednu desetinu. Všichni toho musíme dost udělat, někteří ale víc než jiní.

V poslední době se hrst bohatých zemí zavázala snížit své emise skleníkových plynů o tolik a tolik procent k tomu či onomu  datu nebo k tomu, že se stanou klimaticky neutrálními, že jejich emise klesnou na čistou nulu za tolik a tolik let.  To může na první pohled znít působivě, ale i když takové záměry mohou být dobré, nejedná se o vůdcovství.

Tak nelze vést.  To je zavádějící, protože většina těchto příslibů nezahrnuje letectví, lodní dopravu, dovážené a vyvážené zboží pro spotřebu. Naopak zahrnuje možnost zemí kompenzovat své emise jinde.

Tyto přísliby nezahrnují takové okamžité snižování emisí rok co rok, které je potřebné pro bohaté země a nezbytné k tomu, abychom nepřekročili zbývající malinký rozpočet. Nulová hodnota v roce 2050 neznamená nic – pokud budou vysoké emise přetrvávat už jen několik málo let, zbývající rozpočet bude fuč.

Pokud nejsme schopni vidět úplný obraz, tuto krizi nevyřešíme. Hledání holistických řešení je to, o tom by konference měla být, ale místo toho se zdá, že se stala příležitostí pro některé  země, aby vyjednaly výjimky a vyhnuly se zvyšování svých závazků.
Státy hledají chytré způsoby, jak obejít nutnost podnikat skutečné kroky: jako dvojnásobné započítání snížení emisí a přesunutí svých emisí do zámoří, ustupování od  slibů zvýšit ambice nebo odmítání platit za řešení, ztráty a škody. To musí skončit.

Potřebujeme skutečné drastické snížení emisí u zdroje, ale samozřejmě nestačí jen snížení emisí. Naše emise skleníkových plynů se musí zastavit. Abychom zůstali pod 1,5 stupněm, musíme nechat uhlík v zemi. Pouhé nastavení vzdálených dat a říkání věcí, které budí zdání, že se něco podniká, s největší pravděpodobností způsobí více škody než užitku, protože potřebné změny stále nejsou nikde v dohledu.

Potřebná politika dnes neexistuje, navzdory tomu, co jste mohli slyšet od světových vůdců. A stále věřím, že největším nebezpečím není nečinnost. Skutečné nebezpečí je, když politici a generální ředitelé předstírají, že se děje skutečná akce,  i když se ve skutečnosti téměř nic nedělá kromě fikaného účetnictví a kreativního PR.

Měla jsem to štěstí, že jsem mohla cestovat po světě. A moje zkušenost je taková, že nedostatek povědomí je všude stejný, v neposlední řadě mezi těmi, kteří  byli zvoleni, aby nás vedli.  Neexistuje vůbec žádný pocit naléhavosti. Naši vůdci se nechovají, jako bychom byli v  situaci nouze.
V nouzi změníte své chování. Pokud uprostřed silnice stojí dítě a auta jedou plnou rychlostí, nedíváte se stranou, protože je to příliš nepříjemné. Okamžitě vyběhnete a zachráníte to dítě.

A jak můžeme, my lidé, bez tohoto pocitu naléhavosti, pochopit, že čelíme skutečné krizi. A když si lidé nejsou plně vědomi toho, co se děje, pak nevyvinou tlak na ty u moci, aby jednali. A bez nátlaku ze strany lidí z toho naši vůdci mohou vybruslit, aniž by udělali cokoli, což je situace, v níž  jsme nyní. A tak to jde pořád dokola.

Za pouhé tři týdny vstoupíme do nové dekády. Dekády, která určí naši budoucnost. Právě teď zoufale toužíme po jakékoli známce naděje. No a já vám říkám, že naděje existuje. Viděla jsem to, ale nepřichází  od vlád nebo korporací. Přichází od lidí.

Od lidí, kterým to povědomí chybělo, ale teď se začínají probouzet. A jak si uvědomíme, která bije, změníme se. Lidé se mohou měnit. Lidé jsou připraveni na změnu. A to je naděje, protože máme demokracii a demokracie pracuje  pořád. Nejen v den voleb, ale každou sekundu a každou hodinu.
Veřejné mínění, to ovládá svobodný svět. Ve skutečnosti každá velká změna v historii přišla od lidí. Nemusíme čekat. Změnu můžeme začít hned teď.

My, lidé. Děkuji.

Překlad: YG+JH, Ekologický institut Veronica