Bioplasty klamou názvem. Bio zde znamená původ z „živé“ hmoty v kontrastu k plastům z fosilních zdrojů. Těžba a zpracování ropy s sebou nesou spoustu háčků. Odpady z plastů také. Ale jsou bioplasty opravdu dobrým řešením? Může být papírový kelímek na kávu opravdu kompostovatelný i recyklovatelný zároveň?
Plastové obaly: Použití v minutách, rozklad tisíciletí
Plasty vyrobené z ropy jsou v mnoha ohledech geniální a jejich tvůrci dostali řadu Nobelových cen. Mají neskutečné spektrum vlastností – jsou průhledné i barevné, odolávají různým teplotám i chemikáliím, pružné, pevné, měkké, odolné. Jako u všeho bývá problém v množství. Plasty se vyrábějí především z ropy – tedy neobnovitelného zdroje. Po spálení (poslední stanicí plastů je
skládka, spalovna nebo v nejhorším případě oceán) se do atmosféry uvolní nezanedbatelné množství fosilního uhlíku. Poněkud zjednodušeně: výrobou a následným spálením jednoho kilogramu plastu se uvolní 4 kilogramy CO 2 . O dalších souvislostech těžby a dopravy ropy, ropných skvrnách, haváriích tankerů a podivných režimech založených na ropných příjmech nemluvě.
Celosvětově třetinu plastových výrobků (a následných odpadů) tvoří obaly. Ještě jednou: všechna ostatní použití, na která si vzpomenete – stavební prvky, textilní vlákna, autodíly, elektronika atd. –, jsou „pouhé“ dvě třetiny spotřeby plastů. Všechno ostatní jsou obaly. Doba používání obalů je mizivá – několik minut nebo maximálně pár týdnů či měsíců, od zabalení výrobku do jeho prodeje (vybalení a vyhození obalů, které vlastně nechcete, ale dostanete je nádavkem k tomu, co doopravdy kupujete). V naprosté většině z několika málo nejrozšířenějších materiálů: polyetylentereftalátu (PET), polypropylenu (PP), polyetylenu (PE), méně polyvinylchlorid (PVC), občas polystyren (PS), spíše výjimečně polyamid (PAD) a různé kombinace plastů nebo dalších materiálů (s kovy nebo papírem). A dobu rozkladu vlastně nikdo nezná, protože syntetické plasty se ve velkém vyrábějí pár desetiletí a doba úplného rozkladu je uváděna ve stoletích až tisíciletích.
Takže to ještě nikdy nikdo v přírodě neviděl. Plasty většinou moc nevydrží a hned, co je vyrobí, tak se drolí – odlupují se z nich malé částice, mikro- nebo nanoplasty. A ty už můžeme vdechnout, vypít, sníst. A děje se to dnes a denně, týdně jich máme na talíři pěknou hrst.
Jsou bioplasty ekobio?
Celofán je spolu s pryží z přírodního kaučuku asi nejstarší „bioplast“. Základní surovinou je dřevo – celulóza, a proto celofán –, ze kterého se po mnoha úpravách (chemických a tepelných) vyrobí měkce šustivý a mačkavý průhledný obal. Je také prodyšný, což může být výhoda i nevýhoda, ve vlhku se pokrčí. Setkáte se s ním jen vzácně, protože drtivá většina „celofánu“ na trhu je ropný polypropylen (PP). Prodává se pod různými názvy – také jako tatrafán, BOPP (což znamená biaxiálně orientovaný polypropylen, tedy při výrobě natahovaný tak, že je nakonec velmi pevný).
„Pravý celofán“ je nutné poměrně složitě hledat, ale ke koupi jsou jak archy, tak sáčky. Recyklačně to ale zase není žádné terno – skončí ve směsném plastu (a následně ochotně shoří). Pravý celofán není z ropy, spálením se neuvolní fosilní uhlík jako v případě ropných plastů. Ale je možné ho i
kompostovat (ve vlastním kompostu, kompostárny ho chtít nebudou – nedá se odlišit od nerozložitelných plastů). Nejspíš se bude rozkládat pomalu – materiál je sice organického původu, ale po té chemické proměně, kterou prodělal, se do něj pustí jen omezený počet rozkladačů.
Umělé hmoty s různými vlastnostmi je možné vyrobit z obrovského spektra organických surovin, podmínkou jsou vhodné molekuly schopné řetězení – polymerace. Plasty se vyráběly třeba z mléka (šlo o celkem zajímavý materiál galalit), mízy rostlin (onen kaučuk), vyrábějí se z cukru, škrobu, tuků, mléka. Takže jsou eko – ale jen teoreticky. Řada z těchto polymerů je v přírodních podmínkách obtížně rozložitelná. A výroba taky není zadarmo – ekonomicky ani environmentálně. Takže se vracíme k začátku: hlavním problémem je velké množství velmi krátce používaných výrobků – obalů.
Kompostuj, recykluj – ale prověřuj
Reklama snese cokoliv, takže přemýšlení je na nás. Firma XY nabízí úžasné udržitelné papírové kelímky na horké nápoje, vhodné na prodej do ruky, ale i do automatů. Zcela bez plastů, nebo dokonce 100% papírové. Po použití je možné je recyklovat nebo kompostovat, podle chuti zákazníka. Aby to bylo docela jasné, tak se ten zázrak jmenuje eko/bio.
Když to zkusíme trochu rozpitvat, tak nám vyjde toto:
Není technicky možné vyrobit 100% papírový kelímek na horké nápoje. Rozmočil by se a navíc by nápoj dostal papírovou příchuť. Tomu se nedá věřit vůbec.
Vnitřek kelímku musí být něčím ošetřený. Tady začíná pátračka. Možnosti jsou:
- Fólie nebo nástřik z ropných plastů (obvykle polyetylen). Levné a časté řešení. Kelímek (nebo jiný obal) musí povinně nést celoevropsky standardizované informativní logo a nápis „Plast ve výrobku“.
- Nástřik z bioplastů – obvykle polylaktát. Tyto bioplasty se v přírodě chovají dost podobně jako ropné plasty a výrobky s nimi musí opět nést logo „Obsahuje plast“.
- Nátěr disperzní pryskyřicí. Ta může být teoreticky biodegradabilní. Logo není nutné (výrobek neobsahuje plast). Používají se i jiné nátěry, které zabrání rozmočení, ale 100% papír to nikdy nebude.
Samozřejmě může být kelímek z plastu komplet – buď z ropného plastu (často polystyren – PS nebo číslo 6, v „recyklačním trojúhelníku“), nebo bioplastu. Ten má pak v trojúhelníku napsané 7 nebo OTH – tedy ostatní (other) plasty.
A jak je to s tou recyklací? Teoreticky jsou recyklovatelné kelímky s potahem i s nátěry. Většina suroviny je pořád papír. Problém je v tom, že je papírny zpravidla nechtějí. Plasty (i bioplasty nebo pryskyřice) zůstávají při rozvláknění jako odpad, zpracovává se jen samotný papír. Kompozitní materiály jsou prostě vždycky problém. V případě nápojových kartonů (tetrapaku) je zájem větší, protože uvnitř je kvalitní lepenka, což ale u papírových kelímků neplatí. Zpracovat to tedy lze, ale v praxi se to neděje.
Bioplasty i biodegradovatelná pryskyřice (a samozřejmě papír) jsou kompostovatelné. Alespoň teoreticky – musí jít o řízené kompostování, kde materiál dosáhne dostatečné teploty, aby se bioplasty rozkládaly. I takové kompostárny u nás jsou, ve větší průmyslové kompostárně to není problém. Vázne to jinde: kompostárny mají obvykle přísně vymezený seznam odpadů, které přijímají. A naprosto jim stačí běžné zbytky ze zahrad a kuchyní, nemají důvod se zabývat kompostováním kelímků bez ohledu na druh. I proto většinou odmítají odpady v jakýchkoliv sáčcích. Odstraňování nevhodných obalů ze zakládky je extrémně pracné, a navíc zbytky kontaminují výsledný kompost.
Takže do čeho si to dáte příště? Porcelán, sklo, keramika, nerez, smalt. Ve všem to kávě lépe sluší. Prodají vám to bez problémů a umí to i většina nápojových automatů – zkuste tam svoji nádobu prostě umístit. Pokud je dost vysoká (minimálně asi jako dvě třetiny kelímku) a neprůhledná (skenuje to laser) a automat zahlásí na displeji „kelímek“, tak už papírový nevypadne. Je to prosté – a je to na nás.
autorka textu: Renata Placková