Klimatická změna nepřináší jen vyšší teploty. Mění podmínky, ve kterých fungují naše obce, krajina, ekonomika i každodenní život. Resilience je schopnost těmito změnami projít, přizpůsobit se jim a pokračovat dál – ideálně ne návratem ke starému, ale vytvořením něčeho odolnějšího a lepšího.
Slovo resilience se někdy překládá jako odolnost. Jenže odolnost může znít, jako bychom měli zatnout zuby, vydržet náraz a potom pokračovat stejně jako předtím. Resilience znamená něco víc. Je to schopnost systému – člověka, komunity, obce, ekosystému nebo třeba ekonomiky – zvládnout změnu, přizpůsobit se jí, učit se a dál se rozvíjet. V pojetí přednášek Pavla Danihelky jde o pružné přizpůsobení změně, absorpci šoku a obnovu do původního, nebo raději lepšího stavu.
Nestačí se vrátit tam, kde jsme byli
Představme si obec po povodni. Jednou možností je všechno co nejrychleji opravit přesně tak, jak to bylo před povodní. Druhou je položit si otázku: Co můžeme udělat jinak, aby nás příští povodeň zasáhla méně?
Právě tady začíná resilientní uvažování. Nejde pouze o reakci na katastrofu. Důležitá je prevence, připravenost, schopnost improvizovat a především ochota učit se ze zkušenosti. Krize pak nemusí být pouze pohromou – může se stát impulzem ke změně systému.
To je důležité právě v době klimatické změny. Některé její projevy mohou přijít rychle – povodeň, vlna veder nebo větrná smršť. Jiné probíhají pomalu: vysychání krajiny, degradace půdy, změny ekosystémů nebo dlouhodobé ekonomické a demografické proměny. To, co jednoho dne označíme za „krizi“, může být ve skutečnosti vyvrcholením procesu trvajícího mnoho let. Proto potřebujeme spojovat dlouhodobou udržitelnost s krátkodobou připraveností na krizové situace.
Klima měnilo dějiny. Mění je i dnes
Lidské společnosti se se změnami prostředí vyrovnávají odnepaměti. Historie zná města, osady i celé říše, jejichž problémy souvisely se suchem, záplavami či jinými klimatickými výkyvy a jejich následky. Podstatné přitom nejsou jen samotné přírodní jevy, ale také schopnost společnosti na změnu reagovat.
Dnes máme oproti minulým civilizacím obrovskou výhodu: vědu, technologie, meteorologii, infrastrukturu nebo krizové plánování. Současně jsme však velmi propojení – a právě propojenost může znamenat i zranitelnost.
Výpadek elektřiny například není jen otázkou zhasnutých světel. Může ovlivnit vytápění, čerpání vody, mobilní sítě, internet, bankomaty, čerpací stanice nebo provoz nemocnic. Resilientní přístup se proto nedívá na jednotlivé problémy izolovaně. Ptá se: Co je s čím propojeno? Co se stane, když vypadne jedna část systému? A máme jinou možnost, když ta první přestane fungovat?
Sedm principů resilientního myšlení
Neexistuje jednoduchý návod „Jak vybudovat resilienci v deseti krocích“. Existují ale principy, které můžeme používat při rozhodování o krajině, obci i společnosti. Prezentace Pavla Danihelky shrnuje sedm zásad resilientního myšlení:
- Udržujme různorodost, rezervy a nahraditelnost. Nespoléhejme pouze na jeden zdroj energie, jednu plodinu, jedno řešení nebo jediného dodavatele. Různorodost dává systému více možností, jak reagovat.
- Všímejme si propojení. Voda, energie, doprava, potraviny, příroda a lidské vztahy nejsou samostatné světy. Změna jednoho může spustit řetězec změn jinde.
- Sledujme zpětné vazby a pomalé změny. Některé procesy vypadají dlouho neškodně a problém se ukáže až ve chvíli, kdy je obtížné jej zvrátit. Příkladem může být degradace půdy nebo klimatická změna.
- Přemýšlejme komplexně. Řešení jednoho problému může vytvořit problém jinde. Dobré rozhodování proto hledá širší souvislosti a počítá i s vedlejšími důsledky.
- Podporujme znalosti a učení. Připravená společnost není ta, která před lidmi rizika skrývá. Lidé potřebují vědět, co jim hrozí, proč se to děje a co mohou dělat.
- Zapojme lidi. Místní obyvatelé nejsou jen příjemci rozhodnutí. Znají své prostředí a při prevenci i zvládání problémů mohou sehrát zásadní roli.
- Neřiďme všechno z jednoho místa. Některá rozhodnutí patří na centrální úroveň, jiná se lépe dělají lokálně. Horizontální síť spolupracujících lidí a institucí může být pružnější než systém závislý na jediném centru.
Proč je důležitá různorodost
Příroda nám resilientní systémy ukazuje velmi dobře. Druhově bohatý ekosystém má více možností, jak reagovat na změnu než systém postavený na jediném druhu. Stejný princip můžeme přenést do zemědělství, energetiky nebo fungování komunit.
Není proto ideální mít všechna vejce v jednom košíku. Resilientní systém má rezervy a alternativy. Když jedna část selže, jiná dokáže alespoň část její funkce převzít.
To neznamená budovat kolem sebe stále vyšší ochranné zdi. Někdy může právě snaha přírodu zcela ovládnout vytvářet další zranitelnost. Současný přístup ke snižování rizik proto podle přednášky opouští představu „člověka proti zlomyslné přírodě“ a nahrazuje ji pohledem na člověka jako součást přírody.
Resilientní obec nejsou jen protipovodňové hráze
Odolnější obec může znamenat krajinu, která dokáže lépe zadržet vodu. Budovy připravené na vedra. Pestřejší zemědělství. Více místních zdrojů energie. Funkční sousedské vztahy. Informované obyvatelstvo. Dobrovolné hasiče. Místní lidi, kteří vědí, komu zavolat a kde pomoci.
Právě sociální vazby a důvěra mohou být stejně důležité jako technická infrastruktura. V prezentaci se objevuje příklad vietnamské komunity v New Orleans po hurikánu Katrina: silně fungující komunita se dokázala po katastrofě obnovovat velmi rychle. Tento příklad ukazuje, že při zvládání krizí nerozhoduje pouze množství peněz, ale také vztahy, spolupráce a schopnost společně jednat.
Proto patří mezi základní principy resilience také participace. Když o budoucnosti místa rozhoduje pouze jedna skupina, snadno přehlédne potřeby ostatních. Zapojování obyvatel navíc neposkytuje jen lepší informace pro rozhodování – samo o sobě posiluje komunitu.
Adaptace ano. Ale nejen hašení následků
Resilience úzce souvisí s adaptací na klimatickou změnu. Připravujeme města na horko, vracíme vodu do krajiny, měníme hospodaření v lesích nebo chráníme budovy před extrémním počasím.
Adaptace ale nemá znamenat rezignaci na příčiny klimatické změny. A resilience není kouzelné slovo, které zruší všechna rizika. Je to způsob přemýšlení, který počítá s tím, že budoucnost neumíme dokonale předvídat.
Místo otázky:
„Jak zabráníme každému problému?“
se proto můžeme ptát:
„Jak vytvoříme společnost, krajinu a komunitu, které dokážou reagovat, když přijde něco, co jsme přesně nečekali?“
Odolnost roste spoluprací
Jedna z nejdůležitějších myšlenek resilience je vlastně velmi jednoduchá: na velké změny se připravujeme lépe společně.
Potřebujeme vědu a technologie. Potřebujeme funkční stát a krizové řízení. Stejně tak ale potřebujeme místní znalosti, aktivní obce, zdravou krajinu, občanskou společnost a lidi, kteří si navzájem důvěřují.
Klimatická změna je zkouškou naší schopnosti dívat se dopředu. Resilience nám nenabízí jistotu, že nás nic nepřekvapí. Nabízí něco realističtějšího: schopnost být připraveni na změnu, učit se z ní a společně hledat cestu dál.
Chcete se ponořit hlouběji?
Podívejte se na přednášky profesora Pavla Danihelky z našich vzdělávacích seminářů:
Svět se mění, umíme se na to připravit?
O klimatické změně, historických zkušenostech společností, propojenosti dnešního světa a potřebě dlouhodobé připravenosti.
Adaptace na klimatickou změnu a resilience komunit
O tom, co resilience znamená, proč jsou důležité různorodost, znalosti, participace a lokální rozhodování a jak resilientní myšlení promítat do strategií obcí a regionů.