Mluvíme-li o šetrném způsobu života, napadají mě taková slova jako „skromnost, citlivost, ohleduplnost, pokora“. Ovšem co mají takové pojmy společného se stavitelstvím, s budovami? Je možné, aby nějaký dům byl šetrný k životnímu prostředí? Vždyť každá stavba je jakýmsi zásahem do krajiny, do ekosystému, do ekologie.
Člověk využívá stavby k ochraně před vnějšími vlivy již desetitisíce let a lze tedy říci, že stavitelství je jedním z nejstarších oborů lidské činnosti. To ovšem zároveň znamená velký díl odpovědnosti, kterou na sebe tento obor bere. Rozhlédnete-li se po české krajině, najdete jen velmi málo míst, kde by pohled nebyl narušen nebo příznivě doplněn nějakou stavbou. Je ovšem v rukách stavebníků a uživatelů staveb, zda-li je zásah do přírodních koloběhů drastický nebo zda-li dům přírodní principy koncepčně zapojuje do vlastního fungování.
V minulosti byla situace snadnější o to, že se neřešily souvislosti na úrovni celé planety Země. Takže například planýrování lesů a vybíjení zvěře probíhalo při zakládání sídel zcela spontánně až bezmyšlenkovitě. Dnes, v době objevování souvislostí, již víme, že řada malých místních zásahů do přírodního systému může radikálně pozměnit zavedený přírodní koloběh až do úrovně celé planety a měli bychom se snažit se jim vyvarovat. Jedním z takto narušených koloběhů, na něž má stavitelství značný vliv, je energetické hospodářství Země. Víme, že vytápění domů plynem, uhlím či elektřinou způsobuje změny klimatu na celé Zemi. Také koloběh vody je dnešním stavitelstvím do značné míry narušován. Není systematicky řešeno využití šedé vody a dešťové vody. Úplně se také vytratilo použití místních materiálů. Používáme dřevo z Ukrajiny, měď z Chile, sklo z Austrálie, keramiku z Itálie. Doprava těchto materiálů dále zatěžuje Zemi exhalacemi.
Jak tedy šetrné stavitelství reaguje na tyto souvislosti?
Dnešní stupeň poznání je již na takové úrovni, že je možné postavit dům, který bude prakticky soběstačný při zachování všech funkcí pro pohodlí obyvatel. Z velké části by byl z materiálů zachovávajících si svůj přírodní charakter a současně by obsahoval málo relativně jednoduchých technických prvků. Do stavební praxe však pronikají vždy jen části celistvého ekologického konceptu.
Jednou polovinou řešení je stavba nízkoenergetického či pasivního domu. Ta reaguje především na extrémní spotřebu paliv ve vyspělých zemích, přičemž spotřeba v domácnostech stále tvoří podstatný podíl. Nejdůležitější zásadou těchto domů je celistvá tlustá tepelná izolace kolem dokola celé vytápěné části. Tloušťka izolace většinou překračuje dvacet pět centimetrů. Dalším prvkem jsou kvalitní okna a dveře, kde bývají použity trojskla a jsou přiizolovány i pevné a pohyblivé rámy. Velká okna jsou orientována na jih, na další strany se použijí jen nejnutnější velikosti oken pro osvětlení podružných prostor. Orientace na jih znamená velký tepelný zisk přes zimu, slunce je nízko nad obzorem a prosvětluje celý vnitřní prostor, a naopak nižší zisky tepla přes léto, kdy slunce je na jihu vysoko nad obzorem a jednoduchá nadokenní římsa zastíní celé okno. Není-li jižní orientace domu možná je zapotřebí více myslet na venkovní stínění oken, aby nedocházelo k letnímu přehřívání.
Nezbytnou součástí pasivního a nízkoenergetického domu je větrací systém. Cenou za čerstvý vzduch je v tradičních domech zvýšená spotřeba paliv, ne tak v pasivním domě. Ten obsahuje tak zvaný rekuperátor neboli protiproudý výměník teplot, který zajišťuje předání tepla mezi odcházejícím a čerstvým vzduchem aniž by došlo k jejich promísení. Tento systém přináší stále čerstvý předehřátý vzduch beze ztráty energie.
Těmito čtyřmi opatřeními tedy tepelnou izolací, kvalitními okny, orientací na jih a rekuperací odpadního vzduchu lze dosáhnout přibližně desetinové spotřeby tepla proti běžné novostavbě.
Pasivní a nízkoenergetické domy se v naší republice staví stále málo. Ještě méně je ovšem rozvinuté používání přírodních materiálů, tedy pomyslná druhá polovina celistvého ekologického domu. Slyší-li běžný člověk o hlíně, slámě či rákosu, má pocit že to jsou materiály z minulých století dnes již úspěšně překonané. Opak je pravdou. Výzkumem těchto surovin se začínají ve světě zabývat vážené vědecké instituce. Jistou předností přírodních materiálů je nízká náročnost na zpracování, zejména co se týká spotřeby energie a využití chemikálií. Předmětem zkoumání jsou pak zejména fyzikální vlastnosti a účinky na vnitřní klima budov a zdraví obyvatel. Postupně se do praxe zavádí výrobky z konopí, ovčí vlny, lnu, slámy, rákosu, jílu a nezapomíná se samozřejmě na tradiční stavební materiál, kterým je dřevo.
Architektura domu však musí jít ještě dál. Je zapotřebí integrovat smysluplné vodní hospodářství s využitím dešťové vody, jejíž využití snižuje nejen spotřebu kvalitní pitné vody, ale také například množství použitých pracích prostředků. Vhodná je také produkce vlastního kompostu v kompostovací toaletě správně zakomponované do domu, čímž se dále snižuje spotřeba vody a lépe se uzavírá koloběh živin. Střešní plochy mohou být osazeny aktivními solárními prvky tak zvanými slunečními kolektory sloužící k přípravě teplé vody. Oddělení domu od země založením na pilotech umožňuje vynechání plastové či asfaltové izolace proti zemní vlhkosti či proti radonu a další a další prvky, které může dům využívající jednoduché přírodní principy komponovat.
Ekologické prvky do stavitelství pomaličku pronikají. Stačí jen ctít svět kolem nás s jeho neměnnými zákony, s jeho nepřebernými možnostmi a ovšem i s jeho nevyzpytatelnými hrozbami.