Plevele nebo plané zeleniny?

Jedním z důležitých rysů přírodní zahrady je tolerance. Když opomenu toleranci k živočichům, mezi kterými má pochopitelně každý své oblíbence i druhy, s jejichž přítomností se na zahradě smiřuje jen nerad, zbývají rostliny. Pokusím vám představit z té lepší stránky i rostliny, které mnozí z vás podle zaběhaných zvyklostí řadí do kategorie plevele. Možná proti nim v podstatě nic nemáte, nakonec jste dokonce ochotní i připustit, že většina z nich jsou složkou různých léčivých čajů a bylinných přípravků, které si kupujete v lékárně. Když si však rostou na vaší zahradě, aniž byste je tam zaseli, je to prostě plevel a je nepatřičné ho na zahrádce mít. Už s ohledem na to, co by řekli sousedi se většina zahrádkářů raději pyšní čistě vypletou zahradou a bolavá záda si pak léčí koupenými bylinkami. Pravda, jsou i tací, kteří nechávají svoji zahradu zpustnout, jako by ani nebyla jejich, ale k těm vy rozhodně patřit nechcete, že?

Ale cožpak neexistuje i v tomhle nějaká „zlatá střední cesta“? Cožpak se nemůžeme na jaře radovat z prvních lístků pampelišek, kokošky, ptačince, pěťouru, kopřiv, hluchavek, fialek, popence, lopuchu, merlíků či bršlice? Vždyť to jsou pro naše, po zimě zesláblá těla, hotové poklady! A že nám vyrostly tam, kde jsme je nezvali? Proto přece nemusejí být nevítanými hosty, ne? Vždyť tyhle plané zeleninky přišly vlastně jako na zavolanou! Na naší zahrádce máme jistotu, že nejsou znečistěné, víme, z čeho vyrostly. Tak s chutí do sběru.

Salátové sazeničky teprve rozpačitě rozpínají první lístky a tady už můžeme sklízet. Já vím, je to trochu pracnější, ale kdo říká, že musí být salát jen z těch drobných lístečků. Ve sklepě se najde třeba ještě nějaká mrkvička, tuřín nebo červená řepa, vykopat si můžete i topinambury. K nastrouhané kořenové zelenině přidáte trochu oleje, natrhané lístky bylinek, pokud ještě máte, tak třeba i trochu kysaného zelí nebo pár kapek citronu. Však už si poradíte. Namítáte, že ty drobné „chamradě“ od sebe pořádně nerozeznáte? To je dobrá připomínka. Samozřejmě sbírejte jen to, co dobře znáte. Třeba pampelišku, tu poznají i malé děti. Ty ostatní rostlinky pozorujte od malička, co z nich vyroste, brzy se naučíte znát hlavní druhy, využitelné k jídlu. Vytrhejte je však, jakmile rozkvetou, aby se vám nevysemenily, ono i dobrého moc škodí. Nechci vás balamutit, že si máte pěstovat na zahradě jen plevel. Tyhle malé bylinky totiž mají v sobě kromě houževnatosti i velkou sílu, jíme je proto jen jako doplněk stravy, ne jako hlavní jídlo. Jakmile nám vyroste jiná zelenina, je zpravidla čas bylinky používat místo do salátů raději jako koření do polévek a různých příkrmů, i když mladými lístky si samozřejmě můžeme salát zpestřit, kdykoliv je najdeme. Jakmile se naučíme plané rostliny znát a porozumíme zákonitostem jejich růstu tak, aby nám nepřerostly přes hlavu, můžeme se z této „úrody navíc“ dokonce těšit. Ono je to jako s lidmi, když porozumíme nepříteli, klidně  se z něj může stát i přítel.

A jak tedy držet plevele pod kontrolou? Jednoleté plevele, jako je třeba lebeda, pěťour, ptačinec apod., které nestačíte sníst nebo zkrmit, stačí ještě než začnou kvést jemně zapravit do země jako zelené hnojení nebo vytrhnout a nechat ležet mezi řádky…Že je to ošklivé? No, uznávám, že světle zelené rostlinky na hnědém podkladě vypadají lépe, ale když ona ta zakrytá, kyprá a vlhká půda svědčí rostlinám i půdním pomocníkům mnohem víc!  Klíčící plevelné rostlinky to taky pomůže držet pod kontrolou. Co však s těmi vytrvalci? Přiznám se, že na mé zahradě je jednou z prvních úrod pýr. Nesmějte se, já si ho velmi cením jako léčivou rostlinu a na jaře jsou mé zásoby už na dně. Jak to dělám, aby moji zahradu zcela neovládl? Jakmile ho na jaře sklidím, záhon srovnám, rozprostřu na něj trochu kuchyňského odpadu pro žížalky a ještě pěkně vlhký ho zakryji mokrým kartonem tak, aby se okraje jednotlivých kusů překrývaly. Pak povrch rovnoměrně zatížím vrstvou zetlelého hnoje nebo hrubého kompostu, který ještě překryji slabou vrstvičkou slámy nebo sena. Do takto připraveného záhonu pak sázím třeba rajčata střídavě s košťálovinami a celerem, tak, že karton propíchnu, do jamky zasadím přísadu, přidám kopeček dobré zeminy a zaliji, aby se kořeny pěkně spojily s půdou. A mám vystaráno. Za rok sice karton zetleje a pýr ho proroste, ale já ho pak opět sklidím. Jde to lehce, roste totiž hned pod kartonem, kde jsou živiny a vlhko. Takhle brzdím i úpornou bršlici, ze které je výborný jarní salát, pomazánka a dá se naložit do škopku jako zelí. A to, co zbude, tedy lodyhy s kořeny, nechám v sudu překvasit a získám výborné hnojivo na košťáloviny, bohaté na síru a dusík.

Je ještě jeden důvod, proč na zahradě některé plevele pěstovat, a sice, že jsou krásné. Vzpomínáte na chrpy, ostrožku stračku nebo sličný koukol? Na polích tyto staré plevele už stěží někde najdete. Když jim na okraji zahrady věnujeme trochu místa, odmění se nám „vzácnou“, i když prostou krásou, ze které se pak budou moci těšit i naše vnoučata.

Na závěr vám přeji, abyste snědením plevelů získali jejich odolnost a vitalitu, vždyť staré moudré přísloví přece praví, že: „jsme, co jíme.“                               Helena Vlašínová

 

© ZO ČSOP Veronica - všechna práva vyhrazena

Mapa stránek  |  Datum aktualizace: 26. 6. 2017  |  webmaster

Sledujte nás logo facebook  logo twitter  logo Youtube